Abych mohl vyvíjet aplikace pro svůj mobilní telefon, byly potřeba kromě IDE a SDK ještě dvě další věci. Odhodlání mi dodal Georgo, který se pustil do vývoje pro Palm Prē. Druhou podstatnou věcí byla znalost Javy, tu jsem si musel dodat sám. Rozhodl jsem se tedy, že se Javu naučím. Do styku jsem s ní přišel jen krátkodobě na univerzitě v Liberci a tehdy to byla dost děsivá zkušenost, která mě od tohoto jazyka permanentně odrazovala. Překonal jsem tedy odpor, poptal se na materiály a začal něco dělat.

Něco? Aha, nejdřív musím mít co dělat. Učit se Javu jen tak zbůhdarma by mě skutečně nebavilo a tak jsem si musel stanovit nějaký cíl. Tyto cíle mám rovnou dva. Tím skutečným je aplikace pro geocaching. Druhý cíl mi slouží jako místo, kde se mohu učit. Je jím klient pro Twitter. Až budu spokojený s klientem a se svými znalostmi Javy, vrhnu se na geocaching. Jak ale nadpis textu naznačuje, hodlám se dnes věnovat c:twee, tedy klientovi pro Twitter.

c:twee je název, který jsem použil již u klienta pro velký počítač. Ten byl založený na webových technologiích a ač jej používám výhradně na počítači, mohl by běžet i jako on-line služba. Počítačový c:twee se mi povedl a rád jej používám již několik měsíců bez výraznějších změn. Upravil jsem nějaké chyby a implementoval několik málo nových funkcí, které Twitter přidal. Oproti ostatním dostupným klientům mi vyhovovala jednoduchost a přehlednost, která je myslím pro Twitter typická.

Když jsem přemýšlel o ideálním klientovi pro své HTC Hero, posteskl jsem si že žádný klient není hezký, jednoduchý a přehledný tak, jak bych si představoval. Oblíbený twidroid je s každou další verzí složitější a bohužel také pomalejší. Napadlo mě, že by mi vyhovovalo něco jako c:twee pro velký počítač. A na světě byla učební pomůcka pro Javu. Twitter má jednoduché a výborně zdokumentované API a tak je vývoj klienta vyloženě hračkou. Tedy pokud se píše v jazyce, který vývojář zná. Psát v Javě, o které nevím zhola nic, je místy zajímavé peklo a tak jsem se mnohdy celé dny nemohl přehoupnout přes základní problémy. Narážel jsem hlavně na použití handlerů a listenerů, které z PHP neznám.

Učil jsem se co to dalo a postupem času se mi podařilo překonat všechny počáteční problémy. Podařilo se mi tedy vyrobit klienta, který zatím umí číst a psát stavy na Twitter. Umí také najít webové adresy a ty zobrazit. Stejně tak umí pracovat s geotagy u jednotlivých stavů. Dneska jsem nakonec přidal také autorizaci pro používání cizími lidmi. Tuto první fázi vývoje jsem završil založením účtu na SourceForge, kde jsem uvolnil ke stažení první verzi. Mám z toho radost :)

c:twee pro Android jsem koncipoval podobně jako jeho většího bratříčka. Tedy s ohledem na maximální možnou jednoduchost a trochu toho stylového vzhledu. Klient tedy nemá vůbec žádné nastavení, nijak se nevypíná a dá se jen zapnout a použít. Sám stahuje nové stavy z Twitteru a umožňuje uživateli napsat stav nový, poslat odpověď nebo nějaký existující stav přeposlat. K novému stavu přidá také aktuální GPS souřadnice zjištěné z GSM nebo WCDMA (3G) sítě. To je asi tak všechno, zatím. Klient je příjemně rychlý ale přesto ho stejně časem čeká optimalizace aby tolik neplýtval pamětí. Spotřeba energie se mi podařila již od začátku udržet na příjemné hladině která nijak neomezuje jiné používání mobilu. Klient stahuje nové stavy každé tři minuty přičemž po usnutí mobilu (což není stejný okamžik jako zhasnutí displeje) se interval prodlouží na přibližně 30 minut. Právě tahle kombinace zajišťuje aktuálnost a přitom nízkou spotřebu.

Do budoucna bych rád přidal lepší odezvu na některé chyby. Aktuálně se například uživatel vůbec nedozví, že se nový status nepodařilo odeslat – což je s častými výpadky Twitteru celkem velká chyba. Stejně tak je problém při odesílání v momentu kdy telefon nemá kontakt s mobilní sítí. Z přidaných funkcí bych rád dodělal možnost něco vyfotit (nebo vybrat v telefonu) a poslat pomoci twitpicu a stejně tak usnadnit zobrazování fotek z této služby. A také vlákna jak plynula diskuze, ty považuji za velmi důležité a nesmí chybět. Jen vyřešit jak je implementovat.

Kdo chce zkoušet, může si stáhnout instalační soubor (.apk), zkopírovat jej do mobilu a tam nainstalovat. Nicméně vzhledem k rané fázi vývoji to doporučuji jen otrlým jedincům s prstem na tlačítku „Odinstalovat“. Pokud se mi podaří vyřešit základní chyby a optimalizuji mobil také pro FWVGA displeje (takový má například Motorola MILESTONE), zaplatím potřebných 25 USD a c:twee umístím do Android Marketplace odkud bude pohodlně ke stažení pro všechny uživatele Androidu. Pro používání je vhodné mít v mobilu SD kartu, kam klient ukládá avatary uživatelů. Nepodařilo se mi zatím přijít na to, jak cachovat do paměti mobilu, tudíž je bude bez karty stahovat stále dokola a docela úspěšně zdecimuje baterii i nejeden omezený datový tarif. Později bude také čeština a angličtina (aktuálně jsem v zájmu rychlosti použil svoje mizerné znalosti a aplikace je v čemsi-jako-angličtině).

Jediná cizí věc, kterou jsem použil je ikonka ptáčka. Jejím autorem je freakyframes.

Trochu nezvyklé umístění světla mi dlouho nedávalo spát. Nenapadal mě jediný důvod, proč dávat světlo takhle hloupě. Polovina energie šla bez užitku na ulici a druhá polovina jen stěží osvětlila pokoj dost na to, aby se v něm dalo číst. Jenže jsem zase nevěřil tomu, že naprostá většina obyvatel Osla (odhadem kolem 80%) si dává do okna světlo jen protože je to in a mají to i sousedi. To by zvládli asi jen Češi.

Jednou z mála věcí, které o severských národech vím je, že trpí depresemi mnohem více než my nebo národy na jihu Evropy. Údajně kvůli počasí a hlavně nedostatku světla. Čím víc na sever, tím kratší dny a tím déle je tma jako v pytli. Díky bohům za to, bez vodky by pomerančový džus byl odporný :) Že tahle kusá informace možná bude mít reálné základy potvrzuje i český podzim a zima. Čím je kratší den, tím jsou lidé více podráždění, unavení a celkově méně v pohodě. Být den ještě o pár hodin kratší, asi se povraždí. S čímž bych ochotně pomohl.

Pokračuji dál v domnívání se. Když lidi trpí depresí z krátkého dne, logicky to zkusí kompenzovat. Den neprodlouží, ale umělé světlo alespoň zmate mozek a navodí dojem, že je den. Víc světla, víc dojmů. A mozek se nejlépe mate světlem, které je tomu dennímu nejvíce podobné. Tedy silným a ideálně teplým. Zmate jej ale nejen charakteristika světla ale i jeho umístění. A kudy svítí celé dny slunce do bytu? Okny!

A jsem tam, kam mě dovedlo mé několikadenní uvažování o žárovkách v Oslu. Usoudil jsem, že nejlepší způsob jak navodit pocit světlého dne je dostat nějak světlo do okna. Když to neudělá slunce, musí to zvládnout IKEA. V mém případě. Věšet žárovky jsem nechtěl z několika důvodů – bránilo by to výhledu z okna, znesnadnilo jeho otevírání a bylo by to žluté. V mém případě jsem se rozhodl nedržet se přirozené barvy světla neboť mám chladné barvy mnohem raději. Zvolil jsem tedy svítivé diody (LED), konkrétně v lištách. Mají totiž naprosto minimální spotřebu energie (kolem 4 W na metr) a tak mohou svítit neustále. Bohužel cena již tak sympatická není, metrová lišta vyjde zhruba na 1000 až 1500 Kč.

Výhodou LED lišt jsou také rozměry, průřez lišty je zhruba 5×5 mm, díky kterým je lze namontovat kamkoliv aniž by něčemu bránily. Já se rozhodl si jeden metr LED lišty namontovat na pravou polovinu rámu okna. Doma máme okna dvojitá (nikoliv skla, okna) a tak jsem lištu přidělal za vnitřní rám. Tak osvětluje samotné okno, svítí do pokoje ale LED nejsou vidět přímo a neoslňují. Druhý metr později přišroubuji na levou stranu okna – aby byl zdroj osvětlení rovnoměrný a symetrický. Lišty, alespoň ty které jsem objevil a také zakoupil, jsou z méně svítivých led. Jsou tedy výrazně slabší než LED určené k osvětlení pokoje které jsou svítivostí srovnatelné s halogenovými žárovkami.

Kombinace toho všeho vytváří příjemnou slabou záři která osvětluje celý pokoj a vychází z okna. V pokoji je z jedné lišty osvětlení asi jako z jedné 20 W žárovky. Je to málo na čtení ale plně to dostačuje pro pohyb po pokoji i pro hledání předmětů. Světlo nijak neoslňuje a do západu slunce není vůbec vidět, nijak tedy neruší funkci okna ve dne ani v případě, že LED svítí trvale. Pokud je před oknem navíc záclona, je světlo velice příjemně rozprostřené a osvětlením záclony se ještě posiluje dojem, že světlo jde zvenku. Je sice neefektivní svítit z poloviny na ulici, ze čtvrtiny do záclony a jen zbytek pustit do pokoje… ale kdo by to řešil u něčeho, co má spotřebu jako vypnutá televize.

A co za dva tisíce korun a trochu elektrické energie? Výborný pocit. Když se člověk po chvíli přestane kochat svou ruční prací (to víte, programátor a šroubovák…) a přestane vnímat samotný zdroj světla, dostaví se to, kvůli čemu to Norové asi používají. Dojem, že je venku světlo. Opravdu to funguje a mozek tohle velmi spolehlivě zmate. Navíc v méně vytížených pokojích to ušetří dost energie protože není potřeba rožínat velké světlo kvůli činnostem, na které stačí světla méně – na průchod, na hledání kalhot, nalezení nabíječky nebo pověšení prádla na sušák. Je to také dost sympatické osvětlení při sledování televize nebo práci na počítači.

Rozhodně to stálo za vyzkoušení i za ty peníze.

Celkem dávno se objevily první screenshoty které byly následovány celou řadou velmi podobných obrázků. Všechny byly zjevně konceptem grafického rozhraní jedné neurčité budoucí verze Windows Mobile. A všichni si myslí, že jsou to screenshoty a návrhy z vývoje Windows Mobile 7. Já si to ještě nedávno myslel také, nicméně nové informace, spekulace, úniky informací a obrázky mě přesvědčili o tom, že jsem se asi šeredně mýlil. A pokusím se vysvětlit proč a také proč jsem si vymyslel výše uvedená čísla.

Už v tom mám takový zmatek, že nevím které informace jsou oficiální a které nikoliv. Chce-li laskavý čtenář znát tu správnou pravdu, bude si muset pomoct sám a informace trochu profiltrovat. Já uvedu jen to, čemu věřím bez ohledu na to, zda to je či není oficiální stanovisko té či oné firmy. Nejsem však „novinář“ iDNESu a tak na rovinu oznamuji, že níže uvedený text je pouze má úvaha a možná jen kecy z hladu.

Nedávno se objevila informace, že Microsoft bude v blízké budoucnosti poskytovat dvě verze operačního systému Windows Mobile najednou. Jedna lehčí verze pro běžné komunikátory a mobily. Ta druhá bude premiová a určená pro high-end zařízení – a to jak hardwarovou výbavou, tak také poskytovanými službami které takové zařízení doplní. Tou lepší verzí mají být právě Windows Mobile 7. Zbývá však zjistit, co bude ta lehčí verze. Záměrně nepíši „ořezaná“ neboť se nebude jednat o tentýž systém s jinou výbavou ale o dva výrazně odlišné systémy. Od základů až ke špičkám prstů uživatele.

Windows Mobile 6.5.3 (Da_G)

Verze 6.5.1 a nyní 6.5.3 je sice Microsoftem označená za práci amatérů (myšleno jako nadšenců, ne neschopáků) ale prokazatelně existuje. Myslím, že schopnosti vývojářů kteří nemají přístup ke zdrojovým kódům, nejsou tak dobré aby dokázali vyrobit zcela novou verzi systému. Dokáží mnoho změnit, zlepšit či zhoršit, ale neumí to celé předělat. Navíc byl představen MID (mobile internet device) od společnosti Mangrove, které tuto verzi systému obsahuje. Je tedy nepochybné, že Microsoft na něčem co časem nastoupí na místo současné verze Windows Mobile 6.5 pracuje.

Dále tu je několik nadšených výkřiků z posledních dní, které hlásají že Windows Mobile 7 mají být radikálně odlišné od současných mobilních Windows. Mají nejen dostat zcela nové GUI (grafické rozhraní) ale také mají s uživatelem spolupracovat zcela novým způsobem. Změní se tedy nejen barvičky ale také logika ovládání. A i sběhlí redaktoři zahraničních serverů, které se těmito tématy zabývají, nad demem verze 7 nešetří chválou a obdivem. To obojí znamená, že 7 budou jiné, velmi výrazně odlišné od toho, co uživatele znají dnes.

Windows Mobile 7?

Nakonec zpět ke screenshotům domnělých Windows Mobile 7. Na nich jsou staré dobré Windows Mobile s novými ovládacími prvky, novou pěknou grafikou a slibující zajímavé efekty. Ovšem i přes tyto změny v grafickém rozhraní na obrázcích všichni jednoznačně poznají Windows Mobile. Jedná se tedy spíše o redesign než o zcela nový operační systém. Čím novější obrázky najdu, tím více se podobají skutečným a aktuálním screenshotům verzí 6.5.1 a 6.5.3. Ze dvou důvodů – 6.5.x se vyvíjí směrem kupředu a ony obrázky jsou naopak umírněnější a normálnější, jdou tedy opačným směrem. Očekávám, že se obojí setká v jednom místě. Podobná situace byla i kdysi s Windows Longhorn, později Vista. Na začátku vývoje bylo velmi odvážné rozhraní a na konci něco, co uživatelé dokázali zkousnout a přineslo jen několik vylepšení. Je to asi logické, uživatelé nemají zájem o tak drsné změny v konceptu.

Když jsem si dal výše uvedené informace dohromady, vyšel mi jediný výsledek. Zmíněné screenshoty domnělých Windows Mobile 7 nejsou screenshoty Windows Mobile 7 ale nějaké jiné a lehčí verze. Nepřinášejí totiž výrazně odlišný systém ale hlavně jinou grafiku a lehké změny ovládacích prvků, tak jak to aktuálně činí verze 6.5.x. Ty screenshoty a informace o revolučním přístupu verze 7 si prostě odporují. Verzi s třetím číslem Microsoft asi na svět nepustí a tak pro takovou lehčí verzi zbývají čísla 6.6, 6.7, 6.8 a 6.9. Není moc pravděpodobné aby použili vysoká čísla neboť nedávají dost prostoru pro případnou budoucnost. Navíc o čísle 6.7 se již spekulovalo. Proto ta smyšlená čísla v nadpisu. Je to nakonec jedno, k běžným uživatelům se dostane jen „telefon s Windows“ a nějaká čísla jim budou utajena.

Zbývá tedy zjistit, jaká bude verze 7. Evidentně bude opravdu revoluční, na novém jádře (CE 6 nebo 7 oproti stávající verzi 5.2) a s novým grafickým rozhraním. Jenže pokud mám pravdu a ty obrázky byly z verze 6.7, nevíme o verzi 7 zhola nic. Nic než to, že to budou zcela nové mobilní Windows.

Ale čím déle jsem četl recenze a sledoval videa na téma HTC HD2, tím jistější jsem si byl že pro tenhle mobil si do obchodu nepůjdu. Po dnešních zprávách, které informují o předpokládané dostupnosti telefonů s Windows Mobile 7 na trhu, jsem si již jistý, že si nepůjdu pro žádný mobil s Windows.

Android 1.5

Celou dobu jsem se zalíbením sledoval vývoj Windows Mobile 6.5 a jejich následujících verzí, které se mezi lidi nedostaly a podle Microsoftu ani nedostanou. Vždycky mě bavilo sledovat, jak se něco mění a jak to vzniká. V případě mobilních telefonů i za cenu, že si tím třikrát týdně naprosto dokopu mobil. Jenže pak přišla studená sprcha v podobě oficiálního vypuštění Windows Mobile 6.5. Díky ladění výrobců a dalším systémovým procesům se na trh dostal systém víc než půl roku starý. Něco, co má víc než k modernímu operačnímu systému blíž k čemusi, co bych spíše nazval pomníček neschopnosti. Na verzi 6.5, na té oficiálně vydané, je totiž až příliš očividná snaha Microsoftu dohnat konkurenci a hlavně jejich neschopnost se s tím poprat. Nový plug-in pro Today obrazovku a nové menu se podařilo, líbí se mi. Stejně tak se mi líbí některé nové vychytávky. Bohužel je však na nich až příliš zřejmé, že jsou pouze dobastlené do starého operačního systému. Například ony pěkně zaoblené záložky ve spodní části displeje při přepínání problikávají a odhalují svojí původní podstatu. Celé jsem to čekal a moc dobře věděl, že to přijde – i přesto to byl nepříjemný šok.

Windows Mobile 7

Těšil jsem se však na Windows Mobile 7 na kterých Microsoft usilovně pracuje a které pravděpodobně budou moderním operačním systémem. Podle všech informací by měly mít zcela nové grafické rozhraní a dost možná i novější jádro, byť původní koncepce. Jenže podle nejnovějších informací se má tento systém dostat mezi uživatele až v druhé polovině roku 2010, tedy o půl roku později než se očekávalo. Zároveň se také vyvíjí Windows nesoucí neoficiální označení 6.5.1, které pokračují v trendu 6.5 a pouze mění grafické rozhraní stylem „vyměníme obrázky“. Je to sice podstatně kvalitnější práce ale pořád je to jen snaha schovat něco, co všichni znají několik let. Bohužel mě čím dál častěji napadá, že právě to budou Windows Mobile 7. Ale uvidíme… za rok. Ten rok čekání a náskoku konkurence by musel Microsoft nějak vykompenzovat a nedokáži si představit, jak by to mohl udělat – jak geniální operační systém by musel představit abych si řekl, že to za to stálo a opět si koupil přístroj s Windows.

Zatím jsem se naučil žít s HTC Hero, který je vybavený operačním systémem Google Android. Ten má výhodu, že je napsaný nově, od základů a podle požadavků současných lidí. Je koncipován v mnoha ohledech podobně jako Windows. Například si zachoval otevřenost která pro uživatele například znamená možnost nainstalovat cokoliv – ať už je to z Android Marketu nebo odkudkoliv z internetu v podobě .apk balíčku. Android je ale jednodušší v tom, že mnoho nastavení chybí. Není to chyba, prostě nejsou takové věci podstatné. Uživatel je tak sice postavený před mobil, který si nemůže tak dobře přizpůsobit ale na druhou stranu také před mobil jež byl navržený hlavou a naprostou většinu věcí není třeba nastavovat. U Windows se mi často stávalo, že jsem se sám sebe ptal „který debil tohle vymyslel“ a následně jsem zamířil s editorem do registrů abych vybranou vlastnost nebo chování ohnul podle svých představ. S Androidem se mi to ještě nestalo, většinou mě naopak mile překvapí chování systému a různé drobnosti, které zpříjemní každý den.

Windows Mobile 6.5

Zajímavým příkladem je displej. Přístroje s Windows mají WVGA (480×800 px) rozlišení zatímco Android na takové rozlišení teprve čeká a zatím si musí vystačit s HVGA (320×480 px), tedy s necelou polovinou. Samotného mě Windows naučily chtít co možná nejvyšší rozlišení, takže jsem na HVGA také koukal se značnou nedůvěrou. Nicméně musím říct, že neprávem – ze dvou důvodů. Prvním je písmo. Android používá „linuxové“ vyhlazování OpenType které je na první pohled více rozplizlé ale také hladší. Windows naopak využívá ClearType, které zná každý uživatel velkých Windows. ClearType preferuje hranatější písma a navíc v jednom směru (vodorovně?) nedokáže vyhlazovat prakticky vůbec. Výsledek je ale jediný – na displeji s malým rozlišením ClearType naprosto selhává a dělá víc škody než užitku zatímco OpenType funguje dobře i na malých displejích mobilů. Díky tomu se mi zdá písmo Androidu mnohem čitelnější i na displeji s méně než polovinou obrazových bodů. A o tohle jde především neboť na mobilu prakticky neustále něco čtu (SMS, maily, webové stránky…). Druhým důvodem je grafika. Windows vznikly v době, kdy byly obvyklé QVGA (240×320 px) displeje nebo i horší a naopak lepší byly zpravidla neskutečným luxusem. Windows excelují (tedy aspoň do verze 6.1 včetně, dál tuto výhodu zrušili) na mrňavých displejích ale na těch velkých jen zcela zbytečně plýtvají místem i přestože nenabízí nijak dobrou ovladatelnost prsty. Místo tedy zaplácají naprosto zbytečně. Android vznikl do doby velkých displejů a konkrétně pro HVGA byl navržen, což je na něm hodně vidět. Grafické prvky vypadají pěkně a i přestože jsou stavěné na ovládání prsty, neplýtvají tolik místem na displeji a umožňují lepší manipulaci s informacemi na něm.

Takových míst je na obou systémech vidět více a je z nich zřejmé, že Windows vznikly do jiné doby, s jinými požadavky. A ani překreslení obrázků a zvětšení tlačítek nezmění fakt, že systém je koncipován zcela odlišně. Je to podobné jakoby člověk postavil rodinný domek a pak se snažil jinou fasádou a střešní krytinou zamaskovat tento fakt a všechny přesvědčit o tom, že je to tovární hala.

Další výhodou Androidu je mnohem rychlejší vývoj. Nové verze přichází zhruba po půl roce a během dalších několika měsíců jsou mezi lidmi. Běžný uživatel tak ví, že nebude trvat dlouho a bude vylepšená verze, která přidává nové vlastnosti a ty chybné napravuje. A naděje na zlepšení občas dokáže udělat divy.

Ani jeden ze systémů není závislý na věcech od výrobce (Microsoft, Google) ale bez nich to není tak docela ono. Mobilní Windows jsou připravené pro používání s Exchangem, MyPhone a také s počítačem na kterém běží Windows. Android naopak počítá s portfoliem služeb Google (Mail, Calendar, Maps) a vůbec nepočítá s počítačem. Všechny tyto služby fungují s kterýmkoliv webovým prohlížečem. A lze je synchronizovat s mnoha aplikacemi napříč všemi systémy (například s Thunderbirdem/Lig­htningem na Linuxu). Díky tomu je Android skutečně nezávislý na platformě a nijak nenutí svého uživatele aby si nainstaloval ten či onen operační systém. Díky snadné synchronizaci s čímkoliv je navíc celkem možné používat Google pouze jako prostředník a vůbec služby přímo nepoužívat. Stejné je to i s vývojem aplikací. Ty jsou psané v Javě a vývojové prostředí lze nainstalovat na Windows, MacOS X nebo na Linux.

A teď když sleduji práci s operačním systémem webOS (Palm Pre a Pixi), zjišťuji že přístup Androidu a webOS je normální a ten divný operační systém je ten od Microsoftu. Paradoxně mobil, který není můj, také trochu přispěl ke zjištění, že Windows Mobile již nikdy.

O článku informoval BUSportál a zaujal mě neboť se týká Prahy. Prošel jsem si článek a jako obvykle jsem ilustrační fotce moc pozornosti nevěnoval. Ovšem u zmínky zástupce DPP, že na linku vyjedou dieselové Ikary, mě to zarazilo a k fotce jsem se vrátil. Vím, že na ní Ikarus E91, kterým DPP disponuje, není.

Na fotce je ve skutečnosti koncepčně i designově velmi odlišný minibus Mave CiBUS Ena. Dokonce i to místo focení přišlo povědomé a tak jsem prošel vlastní galerii abych si ověřil, že se skutečně jedná o minibus z Olomouce a to konkrétně o fotku ze dne otevřených dveří Dopravního podniku města Olomouce který se konal 20. června 2009. Fotka pochází z tramvajové vozovny, což je důvod, proč je za vozidlem částečně vidět historická tramvaj.

To by byly jen technické detaily, které laiky nejspíše nezajímají. Minibus jako minibus. Zajímavějším faktem je, že „autor“ snímku v článku iDNES.cz si pohrál s grafickým software a dal si tu práci aby minibus přebarvil z barev olomouckého dopravního podniku do čehosi, co vypadá jako propagační nátěr kombinující reklamní kampaň Hlavního města Prahy a uniformní nátěr vozidel DPP. Ono zprasení fotky zjevně mělo naznačit, jak by měl vypadat nový nátěr vozidel. Práce je to vskutku mizerná a styděl by se za ní nejspíše každý grafik, který kdy manipuloval s fotkami.

Kromě kvality celé fotomontáže a naprosto nesprávně zvoleného vozidla mě také překvapil původ originální fotky. Po překrytí obou fotek, se kterým si dal práci Georgo, je zřetelné, že fotka iDNES.cz a ta má jsou až na změněný nátěr vozidla a světlost obrazu shodné. Shoduje se nejen vozidlo a místo, ale také úhel focení. Bylo by nepravděpodobné aby dva lidé vyfotili jeden autobus zcela shodně protože kolem autobusu bylo volné prostranství a měl jsem možnost si stoupnout kamkoliv, stejnou možnost by měl i imaginární druhý fotograf. Kromě místa focení se shoduje překvapivě také výškový úhel – vozidlo je shodně focené zespodu a nikoliv z běžné výšky očí. Možné (a vzhledem k velikosti mnohem pravděpodobnější) je, že fotku získali v Galerii autobusů kde jsou však fotky opatřeny rámečkem s adresou Galerie. Ten tam chybí.

Není mi však zcela jasné, proč redakce iDNES.cz ukradla zrovna tuto fotku, když jsem autorem nejedné fotky i toho správného minibusu, tedy Ikaru E91. A také proč tak strašným způsobem srazila kvalitu onoho snímku.

Několik desítek minut vyhledávání mě dovedly až na stránky Pražské informační služby, která nabízí dvě webkamery. Jedna sleduje Karlův most, druhá z Petřínské rozhledny kouká na žižkovskou věž a třetí je také na Petříně ale pro změnu kouká na Hradčany. Webkamery jsou na webu zobrazované za pomocí Flashového apletu. Nicméně Firebug neselhal a odkázal mě na XML soubor, který slouží jako zdroj dat pro zmíněný Flash. Uvnitř XML již je adresa obrázku z vybrané webkamery. Překvapením bylo však rozlišení obrázku – ačkoliv je zobrazovaný v malém rámečku, jeho originální rozlišení je přibližně 2500×1300 px.

Obrázky, které jsou na webu Pražské informační služby:

• http://webcam.pis.cz/…ideochb1.jpg (pohled na Karlův most)
• http://webcam.pis.cz/…deo1_big.jpg (z Petřína na Žižkov)
• http://webcam.pis.cz/…deo2_big.jpg (z Petřína na Hradčany)

Velikost obrázku mi vnukla myšlenku, že bych jej mohl použít rovnou jako pozadí na notebooku neboť je dostatečně velký. Zbývalo vyřešit dva drobné problémy – stahování obrázku a jeho nastavování jako pozadí pro moje KDE 4.3.

Pro první úkol jsem zvolil jednoduchý skript, který obrázek stáhne z webu Pražské informační služby. Následně jej zmenší na požadované rozměry, upraví světlost a uloží. Světlost mění protože přes den by pozadí bylo příliš světlé, což zrovna nemám v lásce. Pro stažení použije wget a pro změny obrázku mogrify (image magick).

#!/bin/sh

dir="/usr/share/wallpapers/Prague"
file="prague"
file2="prague-done"
format="jpg"
scale="1542x800"

wget http://webcam.pis.cz/Upload/video2_big.jpg -O ${dir}/${file}.${format}
mogrify -resize ${scale} -level 3%,97%,0.7 ${dir}/${file}.${format}
cp ${dir}/${file}.${format} ${dir}/${file2}.${format}
rm ${dir}/${file}.${format}

Obrázek je stažen do adresáře /usr/share/wa­llpapers/Pragu­e. Jelikož nevím, jak KDE 4.3 donutit násilím ke změně pozadí, využil jsem drobný workaround (jak je to česky? a slušně!). V KDE jsem nastavil jako pozadí Slide Show a vybral zmíněný adresář. Jelikož skript tam nechává vždy pouze jediný obrázek, nijak se pozadí nemění a nepřeskakuje. Nicméně KDE automaticky, po zvoleném čase, načte obrázek Prahy znovu.

Do cronu jsem zadal spouštění každých 12 minut a v KDE změnu obrázku po 5ti minutách. 12 minut jsem zvolil jako kompromis mezi aktuálností a snahou zbytečně nezatěžovat servery Pražské informační služby. Nový obrázek z webkamery je přibližně každých pět minut.

HTC Hero umí přehrávat mimo jiné také videa ve formátu H.264/MPEG-4 AVC. Co je co vážně netuším, ale odhaduji že MPEG-4 je kontejner a H.264 je formát komprese videa. Výsledkem je soubor s příponou .mp4. O kompresi do správného formátu se postará knihovna x264. Zvuk může být například v AAC, které jsem zvolil (má to hezký název :). Mencoder se navíc elegantně postará o doplnění titulků do filmu, pokud je to potřeba.

mencoder District_9.avi 
-sub District_9.srt 
-font /usr/share/fonts/TTF/tahoma.ttf 
-subcp cp1250 
-subfont-text-scale 3.5 
-sws 9 
-of lavf 
-lavfopts format=mp4 
-vf scale 
-zoom 
-xy 480 
-ovc x264 
-x264encopts bitrate=1381:vbv_maxrate=1500:vbv_bufsize=2000:nocabac:me=umh:trellis=1:level_idc=30:global_header:threads=2:pass=1:turbo 
-oac faac 
-faacopts mpeg=4:object=2:br=160:raw 
-channels 2 
-srate 44100 
-alang en 
-o District_9.mp4

Jedná se o jeden příkaz, který jsem pro přehlednost (a snadnou úpravu) rozdělil na více řádků. Ze všech parametrů uvedu jen ty, které jsou zajímavé – na ty ostatní je lepší nesahat.

• prvním parametrem je cesta ke zdrojovému videu
• -sub: cesta k souboru s titulky (vynechat v případě, že film nemá titulky)
• -font: cesta k souboru s TrueType písmem (vynechat v případě, že film nemá titulky)
• -subcp: kódování titulků (vynechat v případě, že film nemá titulky)
• -subfont-text-scale: velikost písma titulků (vynechat v případě, že film nemá titulky)
• -of: knihovna použitá k určení výstupního formátu videa
  • lavf: použije se knihovna libavformat
• -lavfopts: parametry pro knihovnu libavformat
• -vf: filtrování videa
  • scale: změna velikosti videa
• -zoom: změna velikosti videa tak, že je zachován poměr stran obrazu
• -xy: cílové rozměry videa
  • 480: šířka obrazu 480 px, výška je dopočítána automaticky
• ovc: použitý kodek pro cílové video
• -x264encopts: parametry pro kodek x264, určují parametry výstupu
  • bitrate=1400: datový tok videa průměrně 1.4 Mbps
  • vbv_maxrate=1500: maximální špičkový datový tok videa 1.5 Mbps
• -oac: kodek zvuku pro výstupní video
• -faacopts: parametry pro kodek faac (AAC), tedy parametry zvuku výsledného videa
  • br=160: datový tok zvuku 160 kbps
• -channels: počet kanálů výsledného zvuku
• -srate: vzorkovací frekvence zvuku
• -alang: jazyk zvuku pro případ, že zdrojové video má více zvukových stop (např. DVD)
• -o: soubor do kterého bude výsledné video uloženo

Při těchto parametrech je výsledné video dostatečně kvalitní a lze jej pohodlně sledovat na HTC Hero. Mobil takové video přehrává bez nejmenších potíží. Ovšem při konverzi dvouhodinového filmu District 9 (původní soubor: .avi, DivX, 600 MB) jsem získal video o velikosti 1.1 GB. Což s dostatečně velkou paměťovou kartou není problém. Při snaze ušetřit místo bude asi vhodné zvolit nižší datový tok (místo 1.4 Mbit třeba 0.8 Mbit).

Tento příspěvek se týká HTC Hero, který je určený pro český trh a obsahuje ROM verze 1.76.405.6. Nová oficiální ROM verze 2.73.405.5 je funkčně stejná, ale odpadají u ní jakékoliv výtky směrem k rychlosti zařízení.

Po několik dnech žmoulání mobilu v ruce jsem přesvědčený, že dílenské zpracování je perfektní. Nikde se nic ani nehne a nevrzne. Matný zadní kryt je velmi příjemný na omak a má výhodu hlavně v horkých dnech, které si už letos asi nikdo neužije. Ani ve zpocené dlani přístroj neklouže. Černý rámeček kolem displeje a po stranách přístroje připomíná rámeček HTC Touch Pro. Je z kovu – nejspíše z černého eloxovaného hliníku.

Samotný kryt displeje netuším z čeho je, ale rozhodně se jedná o tvrdší materiál než jaký se používá u odporových dotekových displejů (viz Touch Pro2). Mnohem snadněji se také čistí. Zatímco u Touch Pro2 je potřeba docela dlouhé leštění hadříkem z mikrovlákna aby byl displej skutečně čistý, u Hera stačí jednou lehce přejet displejem po tričku a je to stejně čisté.

Srovnání HTC Touch Pro2 a HTC Hero

Když jsem se poprvé překlikl a spustil hudbu nahlas, překvapil mě reproduktor mobilu. Sice není nijak přehnaně hlasitý ale má výborný zvuk – na mobil. Dokonce je jeho projev lepší než v případě HTC Touch Pro2, který jsem považoval za dosud nejlepší. HTC Hero asi nemá dvoupásmový reproduktor jako Touch Pro2, přesto je zvuk mnohem vyváženější a nezní jako chrastítko. Zmínil jsem ne zrovna nejvyšší hlasitost. Není se však čeho bát, na budík a upozornění na příchozí hovor to stačí až až. Neposloužil by ale malým dětem neboť při přehrávání hudby v jedoucím metru by svou hlasitostí nedokázal oblažit celé osazenstvo vozu ale jen několik cestujících v blízkosti mobilu.

Hlasitost sluchátka jsem při těch několika málo hovorech příliš nezkoumal. Neměl jsem však problémy domluvit se na průměrně rušné ulici. Zdá se mi tedy, že sluchátko je o něco hlasitější než u Touch Pro2. Nicméně asi má stále rezervy.

HTC Hero není zrovna nejtenčí ale přesto je za ním vidět HTC Touch Pro2

GPS v HTC Hero je hardwarově shodná s tou v HTC Touch Pro2, Touch Diamond2 nebo v Touch HD. Oproti přístrojům s Windows Mobile je však dost velký rozdíl v jejím používání – nevyžaduje ruční stahování dat pomocí QuickGPS. Je pravděpodobné, že si taková data stahuje z internetu také, ale dělá to sama… nebo to nedělá, opravdu nevím. Zajímavé mi přišlo, že GPS získala fix velmi rychle při prvním spuštění i při spuštění na novém místě (cca 400 km od minulého známého místa). Ve výše uvedených případech, i ve všech ostatních, se GPS fixovala do pěti sekund. Při vypnutí GPS a zapnutí na podobném místě po krátké chvíli (dejme tomu několika málo hodin) se zafixuje okamžitě.

Citlivost GPS je nejspíše daná hardwarem a neliší se od citlivosti navigace v Touch Pro2. Tam, kde je vidět na oblohu je to bez problémů, ve vlaku SC Pendolino však oba přístroje (Touch Pro2 i Hero) poráží s přehledem externí navigace od Nokie. HTC Hero za malým okýnkem se skly potaženými kovovou fólií fix nezískal vůbec, stejně jako Touch Pro2.

Všechny aplikace v systému však mezi získáním přesné polohy z GPS využívají odhad podle GSM sítě. Po spuštění map se tedy zobrazí okamžitě přibližná poloha (obvykle plus/mínus 500 metrů) a po zafixování GPS se tato poloha zpřesní. Zpravidla tak uživatel může začít pracovat hned a nemusí čekat, až se GPS uráčí pracovat.

HTC Hero v celé své kráse

A teď je na řadě připojení k WiFi sítím. Windows Mobile pro připojení k naší firemní zabezpečené síti vyžadovaly certifikát i přihlašovací údaje. Jelikož ale certifikát je vydaný firmou a nikoliv známou certifikační autoritou, systém Windows Mobile jej odmítal. Bylo potřeba certifikát stáhnout z Exchange serveru (ten se používá pro ověření loginu), zkonvertovat do správného formátu a importovat do Windows. Pak již vše fungovalo správně. Protože jsem ale nevěděl, jak importovat certifikát do Androidu, považoval jsem firemní WiFi za nepoužitelnou v mém mobilu. Omyl. Nastavení bylo výrazně snadnější – stačilo WiFi najít, vybrat způsob zabezpečení a vložit přihlašovací údaje. Mobil se bez nejmenších problémů připojil. Celkově se zdá, že nastavení WiFi v Androidu je mnohem jednodušší a pohodlnější. A to aniž by chyběla nějaká důležitá možnost.

Pokud je mobil připojený k GSM nebo UMTS síti, WiFi takové připojení nahradí. Mobil tak velmi plynule přechází mezi připojeními tak, aby využíval to vhodnější.

O dostupných WiFi sítích informuje HTC Hero celkem zajímavým způsobem. Který se mi líbí. Oznámení lze vypnout nebo nechat zapnuté. Pokud jsou zapnuté, informuje systém v horním panelu o dostupných otevřených sítích. Tedy pouze o otevřených sítích do kterých se uživatel může okamžitě připojit bez znalostí přihlašovacích údajů nebo klíčů. Ty ostatní (zabezpečené) sítě pak lze najít v nastavení. Osobně se mi to líbí protože při procházce městem mě zajímají ty otevřené WiFi (například v nákupních centrech nebo restauracích), zatímco desítky zabezpečených sítí jsou mi k ničemu, neboť k nim neznám login. Oproti Windows Mobile tak Android neotravuje každou sítí, kterou kde najde ale jen těmi, které mi k něčemu jsou.

Konektor je stejný jako u všech novějších HTC

Když jsem zmínil horní lištu s oznámeními, je potřeba to trochu rozvést. Tato lišta si totiž zaslouží pár slov. Horní lišta je podobná funkcí té u Windows Mobile. Obsahuje informace o čase, síle signálu nebo baterii. Kromě toho také informuje uživatele o tom, k čemu je mobilní telefon připojený. Buďto WiFi a/nebo k GSM či 3G síti. WiFi má svojí ikonu, která trochu připomíná ikonu RSS a počtem čárek informuje o síle signálu. Připojení k mobilní síti je pak identifikováno písmeny G (GPRS), E (EDGE), H (HSPA) a dvěma šipkami. Jedna míří nahoru (upload) a jedna dolů (download). Pokud daným směrem tečou data, jsou šipky bílé (svítí) a v opačném případě jsou šedivé.

Při synchronizaci dat (kalendář, maily) se zobrazí dvě šipky v kruhu. Dále jsou speciální ikonky pro nastavený budík a také zvolený režim (tichý nebo vibrace, běžný režim není nijak znázorněn). Také GPS má svojí ikonku která bliká pokud je GPS zapnutá ale nemá fix a svítí když je fixovaná. V levé čísti lišty jsou pak ikonky oznámení – nové e-maily, nové zprávy, události, tweety, stahování a instalace aplikací z Marketu a další a další. Polohou (vlevo – vpravo) jsou tak oddělené ikony systémové (vpravo) a aplikační (vlevo).

Velmi příjemné je, že žádná oznámení nevyskakují v podobě okna nad aktuálně rozdělanou prací. Pokud se objeví nové oznámení, přetočí se horní lišta tak, aby zobrazila ikonu s textovým popiskem a po chvíli se animuje zpět do stavu, kdy zobrazuje pouze ikonky všech oznámení. Nijak to neruší ale díky animaci si toho vždy všimnu i když jsem zabraný do čtení mailů nebo podobných věcí na které je nutné se soustředit. Další dobrou věcí je tlačítko „Vyčistit oznámení“ které umožňuje se zbavit všech oznámení bez nutnosti je všechna odklikat nebo otevřít.

Zadní stranu ruší jen foťáček a štěrbina reproduktoru

S baterií to moc slavné není, kapacita je nižší než u Touch Pro2 a také mobil se zdá o něco žravější. Zpočátku jsem byl rád, že vydržel půl dne ale po chvíli nastavování se mi povedlo prodloužit výdrž na přibližně 30 hodin běžného používání. Hodně výdrži pomohlo prodloužení intervalu synchronizace s Exchange serverem z pěti minut na hodinu. Také nastavení aktualizace Twidroida (Twitter klient) z pěti minut na 30 pomohlo. Zrovna u Twidroida není kratší interval potřeba neboť v aplikaci je možné nastavit aby se aktualizovala při spuštění (nebo spíše zobrazení), takže uživatel o nic nepřijde. Tyhle dva úkony zvýšily výdrž baterie asi trojnásobně. Trochu také pomohlo vypínání WiFi, připojení přes EDGE je mnohem méně energeticky náročné.

Ukazatel baterie v horní liště je na první pohled lehce zavádějící. V době, kdy je ikonka baterie zaplněná z 30% zelenou barvou, je v baterii kolem 50% energie. Pokud je ikonka prázdná, je tam asi 10%. Je to tedy pouze otázkou zvyku, ale stále mě to trochu deptá neboť se zdá, že mobil má menší výdrž, než jaká je ve skutečnosti.

Pod krytem je baterie… a také slot microSD karty

Samotný systém je upravený od HTC – obsahuje rozhraní Sense UI, které by mělo zjednodušit práci s mobilem. Jedná se o lepší obdobu TouchFLO 3D, které je známé z mobilů HTC s Windows. Sense UI je do systému zakomponované velmi dobře a některé části systému jsou upravené tak, aby se Sense UI ladily. Ve výsledku nejsem schopný poznat, kde končí úpravy HTC a začíná Android. Oproti Windows Mobile, kde bylo TouchFLO 3D vložené velmi násilně je to sympatický přístup. Hlavně protože to vypadá rozumně a přispívá to ke snadnému používání. Kromě uprav rozhraní HTC doinstalovalo některé aplikace – příkladem kalendář nebo e-mailový klient. Ty jsou celkem jednoduché ale poslouží výborně.

Grafika rozhraní je decentní a kompaktní. K příjemnému a uhlazenému dojmu přispívá také písmo, které je vyhlazované á la Linux. Oproti ClearType ve Windows má plynulejší oblouky a mnohem méně ostré hrany. Uživatelé zvyklí pouze na Windows (v mobilu i počítači) nejspíše budou písmo v Androidu vnímat zpočátku jako rozplizlé. Myslím si ale že tato rozplizlost je na displeji s nižším rozlišením velkou výhodou která nejen zlepší estetický zážitek ale také usnadní čtení delších textů. Pro srovnání screenshot z Androidu a z Windows Mobile.

Nevýhodou grafického rozhraní jsou animace. Ty dělají HTC Hero zjevně největší problémy a přestože je mobil zvládne, dost jej zatíží. Celkově s rychlostí je to docela bídné a systém by si zasloužil optimalizaci. Například při spuštění synchronizace e-mailů se mobil občas zasekne. Sice je to jen okamžik, ale při práci to lze postřehnout. Když bych měl zhodnotit rychlost HTC Hero a HTC Touch Pro2, zdá se mi Hero pomalejší. Docela těžko se to hodnotí neboť u každého z mobilů (a hlavně systémů) se čeká na něco jiného. Zatímco Touch Pro2 zvládne některé věci celkem pomalu, Hero tytéž věci dělá bez zaváhání ale zase se čeká někde jinde. Ve výsledku je tedy Hero pomalejší ale rozdíl není nijak zvlášť citelný.

Ovládací prvky HTC Hero

Aplikace, které nyní používám na HTC Hero:

• Twidroid: twitter klient
• My Tracks: zaznamenávání tras od Google; s možností uploadu trasy do My Maps a statistik do Docs
• Astrid: propracovaná aplikace pro správu úkolů; s možností synchronizace s RememberTheMilk
• Wikitude: zajímavé promítnutí dat z Wikipedie do aktuálního obrazu foťáčku mobilu; celkem praktické v cizím městě a zajímavé jako ukázka augmented reality
• Barcode Scanner: jednoduchá a rychlá aplikace pro čtení 1D a 2D čárových kódů
• Translate: překladač využívající Google Translate
• Simple last.fm Scrobbler: odesílá informace o poslouchané hudbě na last.fm
• KeePassDroid: správce hesel, kompatibilní s databází z KeePassPPC
• HTC Mail: e-mailový klient předinstalovaný HTC (stojí za zmínku, viz dále)

Později bych rád věnoval místo také alternativám aplikací k těm pro Windows Mobile. Ale zdá se, že to bude docela těžké. Některé aplikace neexistují pro Android, jiné zase neexistují pro mobilní Windows.

Plocha, jedna se sedmi jejích částí

V Androidu je také aplikace Gmail která slouží jako klient právě pro e-mail od Google. Jenže tu jsem záhy nahradil. Ne že by nefungovala, naopak – funguje skvěle a její výhodou je, že správně pracuje i s hvězdičkami a štítky u jednotlivých zpráv. Bohužel však zobrazí offline pouze jeden e-mail z celé konverzace, pro zbytek konverzace je potřeba připojení k internetu. V metru, kde není signál, tak není tato aplikace příliš vhodná. HTC Mail funguje jako každý jiný e-mailový klient. Má však jednu velkou nevýhodu – neumí zobrazit složky Exchange (nebo je to chyba synchronizace s Exchange serverem).

Další často používanou aplikací je Kalendář. Ten zobrazuje několik samostatných kalendářů najednou, přesto s nimi pracuje samostatně. Při tvorbě událostí je možné si vybrat, zda bude uložena do kalendáře Google, do zařízení nebo do Exchange (pokud je nastavená synchronizace s ním). Pokud je například uložená do Exchange, nesynchronizuje se do Google a naopak. Lze tak velmi snadno udržovat pořádek v pracovních a soukromých věcech. Lze také vybrat, které kalendáře se budou zobrazovat – je tak možné před odjezdem na dovolenou vypnout zobrazování pracovních věcí.

Menu

V systému je od HTC také doteková klávesnice (mobil hardwarovou nemá). Ta funguje stejně jako u všech zařízení od HTC. Po kalibraci klávesnice se na ní dokonce píše mnohem lépe než před tím. Kalibrace poslouží k vytvoření vazby mezi tím, kam uživatel sáhne prstem a jaké písmenko skutečně stiskne. Lze tak snadno klávesnici přizpůsobit psaní prstem zleva nebo zprava. Obvykle se totiž uživatel bříškem prstu dotkne kousek vedle klávesy na kterou kouká a kterou chce stisknout.

Oznámení systému a aplikací

Hned na začátku používání mobilu jsem si nastavil svůj obrázek na pozadí. Zvyklý z Windows Mobile jsem vzal normální wallpaper, upravil jej na správné rozlišení a uložil jako PNG. Hodně mě překvapilo, že jej mobil na displeji zobrazuje nějak divně – podobně jako velmi silně komprimovaný JPEG. Což se mi nelíbilo, ale už jsem to moc neřešil. Až po pár dnech jsem našel jiný wallpaper. Byl jsem líný jej upravovat a tak jsem si jej stáhl v rozlišení 1920×1200 px přímo do HTC Hero. A čekal jsem, jak se s tím mobil popere. Dobře. Bez jakéhokoliv zaváhání nabídl volbu výřezu obrázku který se má zobrazovat na displeji a následně tento výřez nastavil jako pozadí. Obrázek se již zobrazuje správně a mobil to nijak nebrzdí. Zdá se, že před nastavením jej mobil ořeže a zmenší na správnou velikost a již nadále nepoužívá velký originál.

Kalendář

Na screenshotech je sice k vidění angličtina, ale systém je v češtině a mezi jazyky lze přepínat za běhu. Angličtinu používám ze zvyku a také kvůli jednotnosti systému (doinstalované aplikace jsou anglicky).

V sobotu večer jsem vyrazil na sraz SmartManie. Vychází tam sem tam moje články a navíc jsem chtěl poznat kromě šéfredaktora také ty lidi kolem. A trochu jsem od srazu také očekával, že si osahám nějaké mobily, které se mi do ruky zatím nedostaly. Vedle Sony Ericssonu XPERIA X1, iPhone 3G a T-Mobile G1 to byl také přístroj HTC Hero.

Chvíli jsem ho žmoulal v ruce a proklikával. Nějak zvlášť mě nezaujal, hlavně protože vůbec nefungoval dotekový displej. Choval se podobně jakoby někdo dotekovou vrstvu přidělal naopak a tak dotek vlevo spustil aplikaci s ikonkou vpravo a tak. Bylo to ještě méně vyzpytatelné… prostě se někam taplo a něco to udělalo (nikdo nevěděl předem co to bude). Bylo mi pak vysvětleno, že to byl jeden vadný kus a rozhodně to není správné chování přístroje. Ok, mobil jsem odložil a šel se věnovat večeři (nebo spíše snídani podle pořadí jídla ten den).

Nad HTC Hero jsem nepřemýšlel a chvíli pracoval se svým HTC Touch Pro2. Nějak mě trklo, že tohle šlo na Hero trochu lépe. A tohle vypadalo jinak, líbilo se mi to. Šel jsem si pro Hero znovu s tím, že se podívám důkladněji na věci, které rád používám. Přístroj byl prázdný, takže některé věci jsem si spíše představoval a snažil si je odvodit z chování systému na jiných místech. Ale Hero mě definitivně zaujal. Druhý den jsem celé dopoledne zvažoval, zda do toho jít. Někdy po poledni si zajel do CZC s balíčkem bankovek. A tohle není zkrácená verze, mezi tím jsem se jen vyspal. Já psal, že trpělivost není mou silnou vlastností.

Co jsem od nového mobilu chtěl a proč jsem si ho koupil? Od dob, kdy jsem začal s Windows Mobile se trochu změnil můj způsob života. Lenost pokročila, koupil jsem si mnohem menší a lehčí notebook, pořídil si neomezený mobilní internet. A trochu mě nakazili jablíčkáři svým „neřešit, používat“. Rozhodl jsem se tedy zjednodušit mobil, zjednodušit život. Nechtěl jsem další hračku do sbírky ani další geekovinu na prozkoumání. Ano, trochu to zní jako předsevzetí… Zároveň jsem očekával spolupráci se službami Google, které již docela dlouho používám – kalendář, e-mail, mapy, Latitude. Proč nemít mobil, který poslouží jako terminál k těmto službám? Na druhou stranu lze HTC Hero používat jako každý jiný mobil – podporuje POP3, IMAP i Exchange. Takže až Google jednou zkrachuje, nebudu mít v ruce jen bezcennou hromádku křemíku a plastů.

Kdybych měl srovnat svou situaci s Windows Mobile a Androidem k obecně známým věcem, je to jako kalhoty a hubnutí. Koupíte si kalhoty (Windows Mobile) a jsou úžasné! Perfektně padnou, vypadají dobře a ještě lépe se v nich chodí. Jenže za pár let člověk zhubne (ok, většina národu spíš přibere :). A jak hubne musí si koupit pásek, zahnout trochu nohavice. Pořád vypadají dobře a dobře se nosí ale přesto už to není tak dokonalé. A teď je otázkou zda v tom chodit dál nebo si koupit nové kalhoty, které opět ideálně padnou. Já zvolil druhou možnost. Koupil jsem si Android. Zatím mi sedí skvěle, uvidíme až se poprvé vyperou.

Pár slov o samotném přístroji HTC Hero: Přístroj disponuje operačním systémem Google Android 1.5. Hardwarově je velmi podobný HTC Touch Pro2 – procesor je téměř shodný (Qualcomm z rodiny MSM7200, 528 MHz), shodné jsou i paměti (288 MB RAM, 512 MB ROM). Hero má displej s úhlopříčkou 3.2" a rozlišením 320×480 px. Displej má oproti Touch Pro2 méně než poloviční rozlišení (320×480 vs 800×480) ale je o něco menší (přesněji o 0.4") takže rozdíl je sice vidět, ale nijak neruší a pracuje se s ním dobře. Díky chybějící odporové dotekové vrstvě je displej více kontrastní a lépe čitelný i na slunci. Podání barev je přitom stále dobré. Který displej je však lepší nevím, každý má své pro a proti.

Vedle sebe jsou Touch Pro2 a Hero rozměrově hodně podobné. Šířka i výška jsou prakticky shodné. Tloušťka přístroje je trochu problematičtější. Pokud je položím vedle sebe na stůl, oba dosahují stejně vysoko nad stůl. Touch Pro2 protože je to obrovská cihla a Hero protože má ohnutý spodek. V ruce je však Hero citelně lehčí a tenčí. Bodejť by ne, chybí mu jakákoliv hardwarová klávesnice. Díky ohnutí těla se dobře drží, snadno se zapře o dlaň a nemá sklony vypadávat z ruky ani při chůzi. K příjemnému držení přispívají také zkosené boky zadního krytu přístroje. Navíc je celý (vyjma displeje a rámečku kolem něj) v provedení soft-touch – tedy lehce pogumovaný. Nepůsobí tak levně, plastově a dobře se používá. Navíc na něm díky tomu tolik neulpívají otisky prstů. Bílá varianta (já zvolil černou) má však jinou povrchovou úpravu, která není ani horší ani lepší, je docela jiná.

Všechna tlačítka kromě ovládání hlasitosti uživatel najde pod displejem – je tam i tlačítko na vypínání. U tlačítek je také bílá kulička která nahrazuje navigační kříž. Je to hodně návyková věc. Celkově je rozvržení těch několik málo ovládacích prvků řešeno s rozumem a nezbývá mi než pochválit. Ve spodní straně přístroje je systémový konektor v podobě obligátního ExtUSB. Díra pro sluchátka (klasický 3.5 mm jack) je naprosto nelogicky na horní straně, nad displejem. Mobil nosím v kapse a dávám jej vzhůru nohama protože jej tak můžu dát do kapsy a opět vyndat aniž bych jej jakkoliv otáčel nebo musel přehmatávat. Což přirozeně zvyšuje šanci, že mi někde spadne. Jenže pak nemůžu používat sluchátka, neboť by mobil ležel na konektoru a lámal kablík. Na mobilu zbývá už jen konektor pro microSD kartu, který je schovaný pod krytem. Ten je jen zacvaknutý a tvoří celá záda přístroje. Nebudí ve mě příliš pocit, že by bylo vhodné kartu často vyndavat. A tak poslouží mass-storage, tedy připojení mobilu k počítači jako externí disk. Na to jsem ale již zvyklý a jsem za to rád – krytky zvenku přístupného slotu se obvykle ztrácí, ohýbají a často brzy dost hyzdí mobil.

V zadním krytu je díra pod kterou je oko 5 Mpx foťáčku který nedisponuje žádným přisvětlením nebo bleskem. Je to celkem jedno, stejně fotí mizerně. Jen je škoda že, stejně jako Touch Pro2, je v krytu díra kterou se tak dostává prach dovnitř do přístroje.

Celkově se mi zdá ale zpracování mobilu velmi kvalitní. Je pevný, nikde nevrže ani při sevření a zdá se, že by to i mohlo vydržet. Až na ten sluchátkový konektor jsou všechny prvky na mobilu logicky rozmístěné, takže se dobře používají.

Zbývající první postřehy již jen v bodech. K operačnímu systému i mobilu samotnému se jistě ještě několikrát vrátím podrobněji a s delšími zkušenostmi z každodenního provozu. Jelikož mi Touch Pro2 zůstává jako firemní mobil (přístup k firemnímu Exchange), bude i později srovnávat oba přístroje.

• Krabička od přístroje je velmi malá (asi 2.5 menší než ta pro Touch Pro2), chvíli jsem přemýšlel zda mi v obchodě dali všechno.
• V balení jsou běžná sluchátka s jednoduchým ovládáním na kablíku, dále nabíječka (USB kabel s oddělitelným zdrojem a vyměnitelnou vidlicí do zásuvky), 2 GB microSD karta s manuálem v PDF a s HTC Sync pro synchronizaci s Windows. A navíc několik papírků, celkově je však balení dost strohé.
• Systém opravdu skvěle spolupracuje se službami Google. Gmail se chová jako push-mail, kalendář umí zobrazit všechny kalendáře a odděluje je barvami stejně jako webové rozhraní.
• Díky zobrazení všech kalendářů a různým importům vidím v mobilu barevně odlišené události, narozeniny ale třeba i kalendář událostí z Facebooku nebo sportovní zápasy.
• Kromě očekávané podpory Google mobil umí také Exchange i IMAP. A funguje to dobře.
• Android disponuje pro mě nepochopitelnou správou běžících aplikací. Je to multitasking ale uživatel je od něj odstíněný. Systém nějak sám ukončuje aplikace a ve výchozím stavu nenabízí možnost to kontrolovat. Jedině dobře neboť se zdá že to funguje skvěle a už od mobilních Windows jsem zvyklý, že se o aplikace stará systém.
• Aplikace které to potřebují, běží i při zhasnutém mobilu.
• Prohlížeč umí flash. Příjemné je, že třeba videa YouTube jsou po spuštění přehrávána samostatně přes celý displej. Odpadá tak nutnost laborovat se scrollováním ve snaze dostat na displej celé video.
• Příchozí SMS nerozbliká zelenou LED nad displejem ale bílou kuličku která slouží k ovládání přístroje. Signalizace je to hodně výrazná a přitom ani ve tmě neruší. Zelená LED oznamuje ty méně podstatné události – nové maily, tweety atp.
• HTC Hero má relativně vysokou spotřebu a menší baterii, takže tři dny (jako Touch Pro2) na jedno nabiti nepoběží. Hodně zásluh na tom asi bude mít Gmail, Exchange, Twitter a Latitude. Zvlášť Twitter dokáže zabít cokoliv.
• Webový prohlížeč používá vhodně zvolené velikosti písem takže je čitelný a přehledný (oproti Opeře Mobile, která naprosto zcestně plýtvala WVGA displejem je to velice příjemná změna).
• Prohlížeč je také celkem rychlý, správně přizpůsobuje zalamování textu displeji, dobře pracuje se softwarovou klávesnicí.
• Otočení displeje se provádí v sekvenci: ztlumení podsvětlení, otočení obrazu, návrat na původní úroveň podsvětlení. Netuším proč je to takto, ale je to příjemné a pěkné.
• Samotné otočení nedoprovází žádná animace, přesto není okamžité a rychlostí víceméně odpovídá Touch Pro2 nebo iPhone 3G.
• Kulička je návyková.
• Tlačítko menu a vyhledávání (lupa) fungují v systému i ve všech aplikacích. Je příjemné mít menu stále na tomtéž místě
• Nevýhodou je, že menu je v každé aplikaci jinak uspořádané. Ale jelikož je zpravidla řešeno max. šesti velkými ikonami s popisem, snadno se v něm orientuje.
• Android Market nemá platební systém připravený pro ČR, takže je možné stahovat jen freeware. Ale i toho je tam relativně slušný výběr.

Zatím pořád nemám tušení, jak mobil nastavit a neznám žádné aplikace. Nekritizujte tedy to, že něco lze nastavit nebo něco řeší aplikace. Rád na to přijdu sám :) V příštím příspěvku budou fotky a v dalších pak nejspíše budu pokračovat ve svém sžíváním s novým přístrojem a hlavně s novou platformou.

Předpověď počasí mě nezajímá protože zpravidla mají stejnou pravděpodobnost jako házení kostkou. A co člověk má z předpovědi, která ráno tvrdí že zítra bude jasno a teplo, odpoledne že bude pršet a teplo a druhý den nakonec bezmála sněží. Naučil jsem se tedy řešit pouze aktuální stav počasí proto, abych věděl jak se zařídit (především obléct) před tím, než vyjdu z budovy. Můj pocit tam venku nejvíce ovlivní teplota vzduchu a síla větru. Informace o oblačnosti se hodí také. Zda venku prší nebo ne je jedno, neboť na sto metrech od domu k tramvaji mnohdy zmoknu hned dvakrát.

Krátká úvaha mi tedy ukázala, jaké údaje chci znát. Zbývalo je tedy nějak zjistit a dodat. Celý den sedím u počítače a pokud ne, mám v ruce mobil. A v obou přístrojích je Twitter. Ten na krátká sdělení bohatě stačí a navíc poskytuje možnost sledovat informace o počasí v Praze také ostatním lidem, kteří o to stojí. Pro odesílání informací na Twitter jsem použil skripty c:twee.

Založil jsem účet pocasi_v_praze, na který jsou informace odesílány přibližně jednou za hodinu.

Původně jsem informace získával od Dopravního podniku hlavního města Prahy. Při včerejším zkoumání jsem si ale všiml, že DPP tyto informace poskytuje Technicka správa komunikací Praha. TSK Praha je zdrojem těchto dat a tak jsou čerstvější (aktuální jsou dokonce každou minutu!) a hlavně kompletní. Cestou k DPP se některé údaje totiž ztrácí, což asi bude vina špatně nastaveného a využitého API. Krátký pohled na mapku mi prozradil, odkud se stahují data. Ze dvou možností jsem vybral JSON, který obsahuje více dat – kromě teploty vzduchu a vozovky obsahuje také informace o rosném bodu, nebezpečí náledí a také zeměpisné souřadnice každého čidla.

Čidel TSK Praha je více než deset, pokrývají celé město a poskytují údaje stále. Což je obrovská výhoda – většina jiných míst používá informace z letiště Ruzyně nebo z Libuše. Jedno místo, aktualizované jednou za hodinu a v případě Ruzyně také tak daleko od Prahy, že to vůbec nemá význam. Často je na Ruzyni výrazně odlišné počasí než uvnitř města. Čidla u silnic tedy poskytují mnohem přesnější údaje než meteorologické stanice. Sice to není profesionální ale poskytne mi to lepší představu o tom, jak je venku.

Bohužel TSK Praha neposkytuje informace o oblačnosti. Tyto údaje jsem si vypůjčil od Českého hydrometeoroligkého ústavu, přímo ze stránek pro uživatele. Jelikož jsou všechny údaje stahovány 23× za den, myslím že to není nijak výrazná zátěž ani pro jeden ze serverů.

A pár drobností, které to umí:

• Údaje od TSK Praha jsou filtrované a jsou z nich odstraněné neaktuální a nesmyslné hodnoty. Nestane se tak, že do počasí budou zahrnuta zaseknutá nebo vypnutá čidla. Z platných hodnot je počítán průměr.
• Pokud není možné zjistit oblačnost ze serveru ČHMÚ, je odhadnuta podle rozdílu teploty vzduchu a vozovky. Pokud je rozdíl velký, je zřejmé že trvale svítí slunce a je tedy jasno.
• Podle oblačnosti a denní doby se mění obrázek účtu na Twitteru pro lepší přehlednost.
• Údaje jsou aktualizovány vždy v celou hodinu od šesti ráno do půlnoci. V pracovních dnech jsou zaslány informace také v 6:30, 7:30, 15:30 a 17:30. Jsou tedy posíleny časy před cestou do/z práce.

První černo-zelené téma se jmenuje Touch Vista. Následující každý může najít pod názvem Prestige a je k dispozici odděleně pro mobily s displejem na výšku, na šířku a pro dotekové Nokie.

Starší výběry témat:

• první výběr (4 témata)
• druhý výběr (1)
• třetí výběr (2)
• čtvrtý výběr (2)
• pátý výběr (1)
• šestý výběr (2)

Každý z přístrojů k hromádce peněz uživatele přistupuje jiným způsobem. HTC Touch Pro2 se tváří jako profesionální pracovní nástroj který se sice multimédií nezalekne, ale zrovna moc mu nejdou. Oproti tomu Nokia N97 je z řady Nseries která klade důraz především na multimédia, zábavu a sem tam trochu práce. Tou prací myslím především webový prohlížeč, kalendář, e-maily, GPS navigaci. Jako první Nseries nabízí QWERTZ (QWERTY) klávesnici která byla dosud výsadou řady Eseries. Jde ve stopách populárních komunikátorů a nabízí velký dotekový displej a klávesnici přístupnou až po vysunutí (do strany). Jako správný multimediální přístroj má pořádný foťáček, stereo reproduktory a také klasický sluchátkový konektor (jack 3.5 mm).

Jak vypadá Nokia N97 na letáku?

• operační systém
  • Symbian 9.5
  • rozhraní S60, 5. vydání
• sítě
  • GSM (850, 900, 1800, 1900 MHz)
  • WCDMA (850, 1900, 2100 MHz)
  • HSCSD, GPRS, EDGE, HSDPA
• paměť
  • 128 MB RAM
  • 256 MB ROM
  • 32 GB vestavěné paměti
  • microSD/microSDHC, až 32 GB
• procesor
  • 434 MHz
  • jádro ARM1136J-S
  • instrukční sada ARMv6
• displej
  • úhlopříčka 3.5"
  • rozlišení 360×640 px, Nokia to označuje jako nHD
  • barevná hloubka 24bit (přes 16 milionů barev)
• klávesnice
  • QWERTZ
  • 32 kláves
  • D-pad (kurzorový kříž)
• foťáky
  • hlavní
    • 5 MPx (2584×1938 px)
    • automatické zaostřování (AF)
    • dvě přisvětlovací LED
  • přední
    • 176×144 px
• video
  • VGA (640×480 px); 30 fps
• další
  • GPS, A-GPS
  • FM přijímač s podporou RDS
  • FM vysílač
  • bluetooth 2.0 s EDR
  • WiFi (802.11b/g)
  • microUSB (typ B)
  • jack 3.5 mm
  • kompas
  • akcelerometr (G-senzor)
  • TV-out
• baterie
  • Li-ION
  • 1500 mAh
• rozměry a hmotnost
  • 55×117×18 mm
  • 150 g

Krabička a její obsah

Z výpisu parametrů je celkem zřejmé, že Nokia N97 obsahuje všechno. K mobilu uživatel dostane v krabičce nabíječku s neodpojitelným kabelem a microUSB konektorem na konci, datový kabel (USB → microUSB), krátká sluchátka – pecky s molitanovými návleky a redukci na sluchátka která obsahuje také ovládání přehrávače hudby, hlasitosti a tlačítko pro příjem hovoru. Dále ještě stylus s kovovým povrchem a plastovým vnitřkem který se k mobilu pověsí na krátkou šňůrku (mám obavy že pověsit na mobil kovový stylus není dobrý nápad kvůli displeji), hadřík na čištění displeje z mikrovláken a redukci pro použití starých nabíječek Nokie (jak tenké, tak tlusté). A přirozeně nějaké brožurky. Je možné, že v balení má být ještě něco, co jsem já nedostal. V sympaticky placaté černé krabičce je tedy mobilní telefon a snad všechno, co může člověk potřebovat. Chybí asi jen kabel pro připojení televize, který je asi nutné dokoupit zvlášť. Příjemné je, že všechny kabely jsou měkké, ohebné a netahají tak mobil za sebou po stole. Méně příjemný je plastový držáček na USB kabelu (pro připojení k počítači) do kterého se kablík musí naskládat po každém záhybu a není možné jej nejdříve smotat a pak nacpat do držáčku. Klasický drátek nebo suchý zip je mnohem praktičtější a hlavně pohodlnější. Kuriózní je, že na kabelu od nabíječky je tradiční suchý zip. Zdá se, že v Nokii zkouší, co se zákazníkům bude líbit více.

Pro další popis je vhodné zmínit, že mnou zkoušená černá Nokia N97 (RM-505) obsahuje firmware 10.0.012.C01.01 z 15­. května 2009. Existuje sice novější verze firmware s číslem 11.0.021, ale protože mobil není můj, nechci do něj zasahovat. Z changelogu nového firmware lze vyčíst, že opravuje kromě jiných chyb také některé z popsaných níže: chybnou detekci USB a pomalé reakce rozhraní. Otázkou však je, zda je opravuje úplně (u USB bych tomu věřil) nebo se o to jen marně pokouší (tomu bych zase věřil u rozhraní).

Přední strana přístroje

Kurz teorie je za mnou, takže hurá na praxi – tedy na samotný přístroj. Na první pohled a osahání je Nokia N97 jednoduše cihla. Je velká, tlustá a těžká. Ale to se od mobilu s velkým displejem, plnou výbavou a plnohodnotnou klávesnicí očekává. Osobně se mi tlusté telefony lépe drží a lépe používají než tenké placky, cihlovitost proto považuji za výhodu. Přední straně dominuje velký dotekový displej nad kterým je hromada očí. Zde lze najít proximity senzor (vypíná displej při přiložení mobilu ke tváři), senzor detekující okolní osvětlení, přední kamerku pro videohovory a také úzká štěrbina sluchátka. Pod displejem jsou uprostřed dvě doteková sluchátka – červené (ukončení hovoru, návrat na úvodní obrazovku) a zelené (příjem hovoru, vstup do historie volání). Vlevo je pak mechanické tlačítko pro vstup do menu které při delším podržení zobrazí přehled běžících aplikací. Toto tlačítko je po okraji podsvětlené bílou diodou, která dýchá (pomalé poblikávání kterým disponoval třeba první Touch Diamond nebo Touch Pro od HTC). Toť vše. Kolem čelní strany je orámování z lesklé oceli. Orámování nemá typickou stříbrnou barvu ale je trochu tmavší, napadá mě přirovnání k barvě kalené oceli. Po obvodu je nahoře sluchátkový konektor, vlevo od něj tlačítko pro vypnutí přístroje nebo přepnutí profilu, na levé straně pak následuje microUSB konektor vedle kterého je malá bílá dioda signalizující asi nabíjení (po dobití zhasla, občas). Dioda je velmi nevýrazná a za slunečného dne je docela náročné zjistit, zda svítí nebo ne. V noci ale aspoň neruší. Následuje šoupátko pro zamknutí nebo odemknutí přístroje. Na spodní straně není kromě díry mikrofonu nic. Napravo uživatel najde dvoupolohové tlačítko spouště foťáku (první stisk zapne aplikaci pro focení) a také dvoutlačítko ovládající hlasitost. Vlevo v horním a dolním rohu jsou také šterbiny dvou reproduktorů. Stereo tedy má teoreticky svůj význam jen pokud uživatel drží mobil naležato, s vysunutou klávesnicí. Zadní kryt je hodně strohý a stejně jako boky přístroje je vyrobený z černého matného plastu. Vlevo je foťák a jeho přisvětlovací diody kryté posuvnou krytkou a to je kromě nápisu „NOKIA Nseries“ všechno.

Zadní strana přístroje

U tlačítek se trochu zdržím. Vypínač přístroje je malý a zarovnaný s povrchem přístroje, je tedy nepravděpodobné, že by jej stisklo něco omylem. Posuvník vlevo je plastový vroubkovaný a pružinka jej stále vrací do výchozí polohy. Při posunutí se zhasne displej a přístroj se zamkne, při opětovném posunutí se opět zapne a také odemkne. Zamykání přístroje nefunguje pokud je vysunutá klávesnice. Při zamykání a odemykání může přístroj lehce zavibrovat. Dvoutlačítko pro ovládání hlasitosti má příjemné tvarové odlišení – polovina pro zvýšení hlasitosti má vystouplé kolečko a naopak druhá polovina, která hlasitost snižuje, má kolečko zapuštěné. Orientace po hmatu (třeba při hovoru) je tak velmi snadná. Pochvalu zaslouží také spoušť foťáčku. Ta je velmi přesná a obě polohy (ostření a spoušť) jsou jasně definované. Za takovou spoušť by se nemusely stydět ani kompaktní fotoaparáty. Zde je zřejmé, že foťák v N97 je klíčovou funkcí.

Foťáček

Díky tvrdému matnému plastu po stranách a na zadní straně se mobil dobře drží a i když se člověk v letních vedrech potí, neklouže z ruky. Velmi příjemná úprava. Díky kovovému orámování přední části vypadá zase relativně luxusně. Bohužel jen chvíli. Na rozdíl od chromovaného plastu nebo kovu se na tomto kovovém proužku dobře drží otisky které na kovu vytváří tmavé odporné skvrny. Proužek lze očistit tak, ale aby se opět leskl nestačí pouze přejet tričkem, chce to opravdu důkladné a razantní leštění. Očista mobilu tedy není ani s přiloženým hadříkem vůbec snadná. Většinu času je tak proužek matný, flekatý a celkově dost nevzhledný. Podobný stříbrný proužek na HTC Touch Pro2 nebo na Nokii E51 přitom, při stejném používání, vypadá stále čistě a je lesklý, stříbrný. Celý kryt Nokie N97 drží pevně a díky několika místům kde je zacvaknutý zadní kryt nikde nic nevrže ani při stisku. Navíc se zdá, že se tato pevnost neztratí ani po několika měsících používání. Ale nic není dokonalé – aby zadní kryt držel je trochu náročnější jej sundat. To se provádí nehtem od spodní strany a následným odtrháváním krytu od těla přístroje na více místech po stranách. Jde to, ale neumím si představit že bych to dělal častěji kvůli vysouvání microSD karty která je pod krytem umístěná. Ostatně tuhle myšlenku nepodporuje ani samotný slot pro paměťové karty protože z něj jdou karty celkem špatně vysouvat.

Kryt baterie a to, co je pod ním

Horní část telefonu lze odklopit a tím získat přístup k QWERTZ (QWERTY) klávesnici. To lze udělat zatlačením na levou hranu horní části telefonu. Aby se telefon otevřel, chce to zatlačit hodně. Než si na to člověk zvykne následuje po silném zatlačení skutečné vystřelení horní části jejíž pohyb velmi rychle (a velmi hlučně) skončí v konečné poloze. Mechanismus není posuvný ale vyklápěcí a tak se v prvních fázích otevírání tlačí přímo proti mechanismu který se pak převrátí a již pokračuje v žádaném směru. To je důvod proč je pro začátek nutno vynaložit relativně velkou sílu. Zbytek pohybu pak vykoná pružinka která také displej drží v konečné poloze. Po chvíli používání lze tento úkon udělat citlivě a hlavně tiše. A to i jednou rukou. Zavírání je snadné a také plynulé.

QWERTZ klávesnice

Displej v otevřené poloze svírá s tělem přístroje úhel zhruba 40° a to nelze změnit. Osobně mi to hodně vadí neboť buďto vidím na displej a špatně se mi píše nebo se mi dobře píše ale pro změnu nevidím vůbec nic na displeji. Pokud mám ruce s mobilem zvednuté přímo před obličej, je úhel dobrý… ale tak vůbec to není pohodlné. Mechanismus je až s podivem plastový a je založený na dvou dílech – první plastové rameno drží na dvou místech tělo a na dvou místech displej. Druhé rameno je malé a slouží pouze k udržení požadovaného úhlu. Systém je to tedy na chlup stejný jako dveře ve starých Karosách. V trojúhelníku displej-tělo-větší rameno je pak plochý kabel (flex) který spojuje obě části. Ten je viditelný ale prstem se k němu nelze dostat. V zavřené poloze drží perfektně, v otevřené vykazuje menší vůli – jistou volnost horní části, s displejem. Díky tomu při chůzi telefon tiše chrastí jak o sebe naráží obě části tak, jak jim to vůle dovoluje. Není to nijak obtěžující ale mám obavy že s postupným vyběháváním mechanismu se tato vůle (a tím i hluk) bude zvětšovat. Rozhodně to pak není příliš dobrá vizitka takto drahého přístroje.

Mechanismus

Klávesnice je u Nseries novinkou. U kapesního počítače ji považuji za povinnou výbavu. Má tři řady a po levé straně je také kurzorový kříž s potvrzovacím středem. Klávesy jsou uspořádány do přesné mřížky a tak je Q přesně nad A. Samotné klávesy jsou malé čtvercové z matného plastu. Mezi klávesami jsou mezery které usnadňují psaní a zmenšují šanci na překlepy. Klávesy jsou na jednu stranu velmi nízké ale na druhou stranu to stačí aby byly snadno rozeznatelné i po hmatu. Podsvětlení klávesnice je rovnoměrné a neoslňuje ani v noci. Dokonce i kurzorový kříž je podsvětlený. Základní znaky svítí bíle a alternativní pak modře. Kurzorový kříž je naprosto nepochopitelně vlevo. Nepochopitelně protože všechny mobily s QWERTY klávesnicí (i Nokia E90) mají šipky vpravo a nejinak je tomu u počítačových klávesnic. Díky kříži je klávesnice posunutá vpravo a je nutné levý palec o něco více natahovat. Při psaní to však nevadí.

Hardwarové klávesnice

Více mi vadí rozložení klávesnice které je trochu netypické – vlevo dole Shift, vpravo dole přepínač (modrá šipka), mezerník je vpravo a nikoliv uprostřed. Jen Enter a Backspace jsou tam, kde by je člověk čekal. Mezi další nevýhody patří minimální zdvih kláves (často není příliš zřejmé, zda jsem klávesu stiskl nebo ne a tak se hodí zvukový doprovod) a také nedostatek kláves. Díky třem řadám jsou čísla přidělena na horní řadu kláves a píší se pomocí přepínače (modrá šipka). České znaky s diakritikou na klávesnici jsou již z výroby a jsou rozmístěné podobně jako na počítačové klávesnici. To rozhodně zaslouží pochvalu. Jelikož horní řadu alternativních znaků zabraly čísla, znaky s diakritikou jsou převážně v prostřední řadě. Ve spodní řade jsou pak speciální znaky, je jich šest. Ty znaky, které se nevešly na klávesnici, jsou v obligátní tabulce symbolů kterou otevírá klávesa Sym. Škoda že jedinou možností jak zadávat třeba středník, dvojtečku nebo podtržítko je právě tato tabulka. Zvláštností je také reakce pravé šipky kurzorového kříže na stisk klávesy A. Občas stisknu A a místo toho se kurzor posune doprava – což zpravidla znamená na začátek textu. Po chvíli zkoumáni jsem zjistil, že se prohýbá plast mezi A a kurzorovým křížem a toto prohnutí způsobuje občasný stisk obou kláves najednou (i když prst mám jen na písmenku A). Chybějící vizuální identifikace aktivních přepínačů (Shift, modrá šipka) je pak již jen drobností – ona tedy identifikace je malou ikonkou na displeji, ale bohužel u některých aplikací (třeba klient pro Facebook) chybí a tak nezbývá než zkusit zda to je nebo není zapnuté.

Podání barev ve srovnání s HTC Touch Pro2

Dalším bodem programu je displej. Ten je dotekový a širokoúhlý. Pro vytvoření širokoúhlého displeje odvozeného od VGA (640×480 px) jsou dvě cesty. Mnoho výrobců (mj. HTC) volí rozšíření kdy je delší rozměr prodloužen tak, aby displej byl širokoúhlý (640->800 nebo 864 px). Nokia u modelu N97 šla opačnou cestou a naopak krátký rozměr ještě více zmenšila tak, aby se dostala ke kýžené širokoúhlosti. Výsledkem je displej s rozlišením 360×640 px, což Nokia označuje jako nHD (Nokia HD?). Rozlišení je pro používání dostatečné a na displeji není při běžném používání vidět rastr. Podsvětlení displeje je čistě bílé. Ve spodní části displeje je však nerovnoměrné – jsou zde vidět více osvětlená místa přímo před čtyřmi diodami které se o osvětlení displeje starají. Displej je laděný hodně do modra (velmi studené barvy) a také není příliš kontrastní. I když tedy dokáže zobrazit přes 16 milionů barev, je to uživateli k ničemu neboť všechny ty barvy jsou zobrazeny chybně (posunuté k chladným odstínům) a navíc díky nízkému kontrastu jsou nevýrazné. Lidské oko je nedokáže vnímat. Zvláště pokud uživatel není v místnosti s ideálním osvětlením, moc si barvy neužije. Pokud odbočím od šťouravého hodnocení, znamená to že fotky jsou nevýrazné a nepřirozené mrtvé. I z krásné, zapadajícím sluncem zalité, krajiny displej dokáže udělat místo podobné nukleární zimě.

Spodní hrana displeje není rovnoměrně podsvětlená

Doteková vrstva je však mnohem zajímavější než samotný displej. Je použita odporová doteková vrstva která pracuje na principu dvou vzduchem oddělených vodivých vrstev. Při doteku se horní vrstva promáčkne a dotkne spodní vrstvy. Tak vznikne vodivé spojení které ovladač vyhodnotí a zjistí, kde se uživatel displeje dotkl. Mobilní telefon lze ovládat tedy čímkoliv – prstem, prstem v rukavicích, nehty, stylusem, druhou stranou propisky nebo třeba vibrátorem. Nevýhodou je nutnost vyvinout nějaký tlak pro stlačení vrstvy. V případě Nokie N97 je tento potřebný tlak nepříjemně velký. Když ale uživatel přitlačí, reaguje displej správně a spolehlivě. Překvapivý je zdvih dotekové vrstvy který je větší než zanedbatelný. Ovládání to nijak nepřekáží ale při pohybu napříč displejem je jasně zřetelné, kde displej končí protože tam se doteková vrstva jakoby zvedá (nebo přesněji tam již nejde promáčknout). Což může být i výhodou. Podivné na dotekové vrstvě je její šrafování které je vidět především při pohledu z boku. Jedná se o tenké proužky v malém rozestupu pod úhlem přibližně 30° z pravého horního do levého dolního rohu. Proužky jsou méně průsvitné než zbytek vrstvy. Pokud je uživatel vidí, vidí všechno na displeji pruhované. Pokud je nevidí podepíše se to pouze na průměrném kontrastu celého displeje. Tak či onak to dost citelně snižuje kvalitu obrazu i při běžném používání.

Mustang tak, jak ho vidí foťáček

Jak jsem zmínil, důležitou součástí mobilu je foťák. Musím pochválit. Fotky vytváří pěkné i s relativně mnoha detaily, má pěkné podání barev a hlavně je velmi rychlý – a to jak start aplikace, tak samotné zaostření a vyfocení snímku. Sice neumí ostřit na libovolné místo, kam si uživatel tapne na displej, ale komu by to vadilo? Dvě přisvětlovací diody moc nepomohou. Ale jelikož nepřekáží a občas se hodí, lze je hodnotit kladně. Ve tmě pomohou osvětlit scénu ale jsou to světla bodová a tak osvětlí jen část scény, zpravidla vyrobí světlý flek uprostřed. Pokud je mobil daleko, neosvětlí zhola nic. Pokud je naopak blízko zase všechno přesvětlí. A rozsah vzdálenosti ze které tyto diody opravdu focení pomohou není příliš velký. Foťáček by měl umět také natáčet VGA video které se zdá být docela kvalitní a celkem dobře se popere i s pohybujícími se předměty (nedeformuje je). Ovšem kvalita videa je docela bezpředmětná neboť se video permanentně zasekává. Při natáčení to není nijak poznat a tak uživatel zjistí, že nic nenatočil až když si zkusí video opět přehrát.

Nokia N97 je vybavená stereo reproduktory. Což zní skvěle ale moc jsem nepochopil, k čemu je to dobré. Díky rozměrům jsou reproduktory asi 10 cm od sebe a tudíž je má uživatel přímo před sebou ať dělá co chce. Navíc kvalita reprodukce je žalostná a tak je nakonec jedno zda je to stereo nebo ne protože chybí to nejdůležitější – samotný zvuk. Reproduktorům chybí hloubky, úplně. Naopak výšky jsou přehnané. Celkový projev zní plechově a docela chrastí. Hudba nepřichází v úvahu, film také ne a ani na reprodukci řeči nejsou úplně nejvhodnější. Stejně tak si uživatel asi moc nevychutná prostorové efekty vyzvánění když má mobil v kapse nebo v kabelce. Nenapadá mě tedy žádné využití zmíněného sterea. Překvapivě jsou i dodávaná sluchátka stejně špatná jako reproduktory v mobilu. Mají totožně chrastivý a plechový zvuk. Pokud chce někdo N97 používat jako přehrávač, nezbude mu než si obstarat jiná sluchátka. Ty v krabičce se totiž nehodí ani na hovory.

GPS není schopná dát přesnou pozici (totéž v Nokia mapách)

GPS navigace je důvod, proč si mnoho lidí kupuje nějaký konkrétní mobilní telefon. Ať už poslouží Google Maps, Nokia Mapy nebo nějaká doinstalovaná navigace do auta, vše to stojí a padá na schopnosti vestavěného GPS modulu. Ten v kapesním počítači Nokia N97 se obvykle chytne velmi rychle, již během několika sekund je zafixovaný a poskytuje data o aktuální poloze. Tedy občas. Zkoušel jsem GPS na několika místech v Praze – občas v ulicích, občas na náměstí nebo na místech s perfektním výhledem po celé obloze. Vždy byl výsledek stejný. GPS hlásila vždy maximálně pět satelitů. To bylo maximum, které vydrželo necelou minutu. Většinou jsem se však musel spokojit se třemi nebo čtyřmi satelity. A vždy, tedy i přes použití pěti satelitů, se GPS ztrácela. Nějakou polohu zobrazovala vždy zhruba sekundu a další sekundu plavala kolem aktuálního místa v okruhu 200 metrů a Google Maps se tvářily jakoby signál GPS úplně vypadával, Nokia Mapy na tom byly podobně. Ona nějaká poloha však znamenalo že puntík označující polohu podle GPS neustále skákal zhruba v desetimetrovém okruhu kolem skutečného místa. Jako splašený. GPS tedy vždy posloužila jen pro určení ulice a nepodařilo se mi ji přinutit aby aspoň deset sekund udržela signál a deset sekund zobrazovala puntík na mapě, kde právě jsem. Podobné chování měla GPS jak při pomalé chůzi, tak při rychlejší jízdě autem. Pro srovnání a jistotu že to je opravdu chybou N97 a nikoliv signálu GPS jsem měl zapnuté také HTC Touch Pro2 s Google Maps. Tento mobil vždy používal o čtyři až pět satelitů GPS více a vždy bez problémů správně určil pozici na mapě. Zatímco tedy N97 ztrácela signál a puntík na mapě lítal všude možně, Touch Pro2 v ten samý okamžik na tom samém místě ukazoval na správné místo na mapě, dokonce na správnou stranu ulice.

S GPS souvisí také kompas, který má Nokia N97. Ten po spuštění (ať už je používán aplikací N97Compass nebo Nokia mapami) vyžaduje kalibraci. Ta se provádí opsáním jedné nebo dvou osmiček ve vzduchu nebo zatřepáním mobilem. Zabere to sekundu dvě a pak již je kompas plně funkční. Funguje dobře a i když nezobrazuje polohu okamžitě, je rychlejší než mechanické kompasy, které jsem měl někdy v ruce (takové ty obyčejné turistické – tedy ne hračky ale také ne navigační kompas z lodi).

Úvodní obrazovka

Po hardware je na řadě software. Tedy především operační systém Symbian 9.4 a jeho grafické rozhraní S60 ve své páté verzi. Pátá edice S60 je převratná v tom, že je doteková. Všechny předchozí verze S60 byly stavěné pouze pro mobilní telefony bez dotekového displeje. Stále však staví na tradičních základech S60 a jen přidává nějaké ty možnosti a vlastnosti, které mají usnadnit používání prsty.

Díky tradičním základům není potřeba příliš do hloubky rozebírat operační systém. Je velmi podobný jako u starších chytrých Nokiích a kdo nějakou z nich používal již tuší, kde co najít. Revolucí u S60 je dotekové ovládání a to si také zaslouží svůj odstavec textu. Kvůli ovládání prsty je všechno trochu zvětšené – především tedy kontextová menu a lišty v horní části displeje které slouží pro přepínání mezi záložkami aplikace. Velikost je příjemná protože je snadné se trefit na kýženou položku a přesto rozhraní nepůsobí jakoby bylo připravené pro slepé. Ve většině menu je nutné se pohybovat nadvakrát – první dotek označí položku (přesune na ní zvýraznění) a druhý dotek ji aktivuje (například spustí aplikaci). Jenže jen ve většině. Některá menu (například to hlavní s ikonami v mřížce) reaguje na první dotek. Po nějakém čase s mobilem je celkem snadné odhadnout, kde je použitý který přístup. I tak si však uživatel musí pamatovat další věc navíc. Nemluvě o tom, že se mi dvě tapnutí na aktivaci položky nezdají jako zrovna šťastné řešení pro mobilní telefon. Za chůze se trefit dvakrát rychle po sobě na jedno místo není až tak snadné, jak se zdá.

Nokia Ovi

Nekonzistence systému ale pokračují u posouvání (scollování). V systému funguje tak, že sáhnu na jednu položku a táhnu zvýraznění například směrem dolů. Pokud se dostanu na okraj, systém posouvá položky směrem nahoru tak, aby se mi pod prstem vystřídaly a já se dostal i na tu poslední. Oproti Windows Mobile nebo iPhone je to tedy naopak neboť tam se posouvá celý obraz spolu s prstem. Tahem nahoru se objevují nové položky dole. Osobně se mi to zdá logičtější, ale asi je to jen otázkou zvyku. Problém ale začíná u dalších aplikací – příkladem může být například Twitter klient Gravity nebo dokonce obchod přímo od Nokie, Ovi. V těchto aplikacích funguje posouvání stejně jako u Windows Mobile a iPhone, naopak než ve zbytku systému Nokie N97. Stejně jako u aktivace položek v menu se i při posouvání uživatel setká s opačnými přístupy na různých místech svého kapesního počítače.

Posouvání (pohyb obrazovky) je bez problémů ačkoliv není zcela plynulé. Při delším posouvání se animace občas na chvíli zasekne a pak pokračuje dál. Nový firmware by toto měl opravovat. Podobnými záseky trpí i různé animace v systému. Animace které lze v nastavení vypnout a osobně si myslím, že je to vhodné udělat. Pokud udělám pětkrát stejnou věc, animace se provede jen třikrát. Občas se neprovede, občas je trhaná a jen málokdy člověk vidí to, co by zjevně vidět měl. Animace jsou navíc velmi decentní, takže při troše zaujetí je člověk vůbec nevnímá – nijak tedy nezpříjemní práci s přístrojem a ani nezkrášlí prostředí. Prostě tam jsou a uživatel to v mnoha případech nevidí (ať už svou chybou nebo chybou systému).

Kalendář a také ukázka tří nových tlačítek ve spodní části displeje

Vysoký (nebo široký) displej poskytl více místa na ovládací prvky a tak kromě dvou kontextových kláves přibyla v mnoha aplikacích také řádka navíc. Jsou to tři tlačítka na nad kontextovými klávesami. Nemají popisek ale pouze ikonku a jejich cílem je zjednodušit základní úkony. Například při zobrazení e-mailů nabídnou tato tři tlačítka funkce Odpovědět, Napsat nový e-mail a Odstranit zprávu. Další možnosti jsou pak v menu. Tyto ikonky chtějí trochu zvyku neboť ne vždy mi bylo ze symbolu jasné, co má dané tlačítko dělat. Hlavně v možnostech aktualizace firmware mobilu jsem musel nejdřív všechny tři tlačítka vyzkoušet abych zjistil, co dělají.

Možnosti nejsou nijak omezené

Na N97 se mi líbí, že již zmizelo mnoho naprosto zbytečných omezení kterými oplývala například Nokia N95. Jednalo se o omezení funkčnosti která dělala rozdíly mezi Nseries a Eseries. Často v některých ohledech byla použitelnější Nokia E50 za pár tisícovek než Nokia N95 za cenu bezmála čtyřnásobnou. Nokia N97 má systém již celkem bezkompromisní, bez záměrných omezení. Ovšem s některými omezeními, která vyplývají ze snahy co nejvíce zjednodušit ovládání. Místy je snížený počet položek v menu tím způsobem, že jsou nastrkané do podmenu a používat je není zcela snadné – například přesun více položek ve Správci souborů je celkem zábavná činnost na několik minut. I přestože by díky dotekovému displeji mohlo být všechno pěkně rychlé a pohodlné. Správce souborů totiž posouváním prstu posouvá obrazovku, neoznačuje soubory. Pro označení každého souboru je potřeba použít Menu → Označit → Oznbačit. Při označování třeba deseti souborů je to neskutečně zdlouhavé. Přitom třeba ve zprávách je jasně vidět, že všechno jde když se chce. Tam totiž tažení prstem přes displej označuje text. Pro posouvání textem je potřeba použít posuvník na pravé straně displeje. Ani jedno chování není možné přepnout. Celkově jsou různé přístupy k v různých místech systému velmi matoucí.

Seskupování zpráv

Když už jsem nakousl zprávy, trochu se o nich zmíním. Moc změn neprodělaly a tak zůstala stará dobrá klasika. Která ovšem funguje celkem dobře. Novinkou je například seskupování zpráv podle data, klasické Dnes, Minulý týden, Starší… Samotné zobrazení zpráv i jejich psaní je stále stejné. Novinkou je integrace Mail for Exchange pro synchronizaci kapesního počítače s Exchange serverem. Ta je provedena docela vtipně. Při konfiguraci nového e-mailového účtu je na výběr možnost běžnou schránku nebo Exchange přičemž druhá položka stáhne a nainstaluje Mail for Exchange a následně pokračuje dále. Rozdíl je tedy jen v tom, že uživatel tuto aplikaci nemusí stahovat a instalovat sám, ale udělá to mobil. Proč tato aplikace není předinstalova­ná nevím.

Některé věci v systému jsou vskutku zábavné… tedy pokud ten telefon můžete zase vrátit. Kdybych za něj zaplatil 16 tisíc Kč, asi bych si spíš pobrečel, vytrhal vlasy a následně zamířil k psychologovi (nejspíše ve voze léčebny než po vlastní ose). E-mailový klient URL v čistém textu nepřekládá na klikatelné odkazy. Když mi přišel e-mail z Flickru obsahující URL adresu překvapilo mě, že na adresu není možné kliknout (Outlook ve Windows Mobile i Thunderbird na počítači z adresy udělali odkaz). Nicméně jsou i jiné cesty a tak jsem text označil a zkopíroval do schránky. Samotné kopírování je bezproblémové a doprovázené hláškou, že je text zkopírovaný. Trochu otravné ale aspoň uživatel ví, že to je hotové a nemusí to zkoušet znovu. Jak ještě napíšu, u tohohle systému je to vážně potřeba. Druhou půlkou úkonu je logicky vložení adresy do webového prohlížeče. Asi dvacet minut jsem to marně zkoumal. Měl jsem totiž telefon s vysunutou klávesnicí (kvůli pohodlnější práci s webem) a na ní není Ctrl aby fungovala klasická klávesová zkratka Ctrl+V. Ani podržení prstu na adresním řádku prohlížeče nevyvolá kontextovou nabídku (což ostatně nedělá nikde v systému s výjimkou úvodní obrazovky). Nakonec mě napadlo telefon zavřít, otevřít softwarovou klávesnici a v jejím menu vybrat Vložit. Následně jsem mohl telefon zase otevřít a pokračovat dále. Nechce se mi moc věřit, že toto je jediná cesta, jak dostat adresu z e-mailu do prohlížeče. Nebo odkudkoliv do prohlížeče. Počítám že jsem někde něco přehlédl a celých 30 minut jsem na to koukal, ale neviděl.

Operační systém Nokie N97 je často jen pro trpělivé uživatele protože hodně operací se musí opakovat tak dlouho, než se podaří. Během používaní jsem narazil na tři místa z toho jedno by mělo být v novém firmware opravené. Prvním místem je instalace aplikací z Nokia Ovi. Většinou instalace skončila neúspěchem ale když byl člověk trpělivý a zkoušel to znovu a znovu, nakonec se to podařilo. Reset do továrního nastavení. Ten lze provést z menu telefonu nebo zadáním kódu *#7370#. Používal jsem kód protože je více po ruce a funguje na Nokiích už léta. Po zadání se vždy mobil zeptal na zamykací kód přístroje (12345) a následně se restartoval. Na první pokus však jen změnil mnou nastavenou tapetu na výchozí. Při druhém pokusu neudělal vůbec nic. A až při třetím konečně smazal všechna data a veškeré nastavení tak, jak jsem chtěl. Velmi podobně funguje také připojování USB kabelu k telefonu. Ve čtyřech z pěti případů telefon kabel vůbec nedetekoval – nejen že se tak nepřipojil k počítači ale ani se nezačal nabíjet. Jako bych žádný kabel nepřipojil. Přestože jsem používal pouze originální kabel z balení telefonu. Tato chyba by měla být opravená. Pokud se však vše podařilo a telefon se připojil jako mass-storage (lze vybrat buďto v menu nebo při každém připojení), detekoval počítač dva disky – ten 32 GB vestavěný a také paměťovou kartu. Je tedy možné pohodlně spravovat obě úložiště v mobilním telefonu. Odpadá tak nepohodlné vytahování paměťové karty z pod krytu.

Nevytahovat kartu je vhodné nejen kvůli zmíněnému umístění pod krytem a docela chamtivému slotu, ale také kvůli aplikacím. Při vyjmutí karty totiž operační systém vypne všechny běžící aplikace bez ohledu na to, zda jsou instalované na kartě nebo v paměti přístroje. Pokud tedy uživatel má více trvale spuštěných aplikací, znamená vyjmutí microSD karty nutnost je všechny znovu zapnout, případně také připojit k internetu. Není to zrovna pohodlné a ani moc nechápu, proč systém vypíná i aplikace, které na paměťovou kartu vůbec nesahají a mohou bez problémů běžet i bez ní.

Webový prohlížeč na výšku a přes celou obrazovku

Nakonec jsem si nechal webový prohlížeč. I zde jsou znát základy předchozích prohlížečů z mobilních telefonů Nokia. Prohlížeč má tedy klasické menu sdružující záložky, poslední navštívené stránky a také webové zdroje (RSS kanály). Webové zdroje jednotlivých stránek lze přidat v podobě widgetu na úvodní obrazovku. Po tapnutí na příslušnou ikonku se také objeví adresní řádek který při psaní URL nabízí také historii. Dobré vykreslení stránek má na starosti jádro WebKit které se stará o zobrazování například v Safari v iPhone. Identifikace prohlížeče:

Mozilla/5.0 (SymbianOS/9.4; Series60/5.0 NokiaN97-1/10.0.012; Profile/MIDP-2.1 Configuration/CLDC-1.1; en-us AppleWebKit/525 (KHTML, like Gecko) WicKed/7.1.12344

Vzhledem ke kvalitám vykreslování moderních webových prohlížečů asi nemá cenu moc řešit, jak vypadal výsledek – vždycky bezvadně a přesně tak, jak je uživatel zvyklý z velkého počítače. Ze syntetických testů jsem zkusil namátkou Acid3 a výsledek dopadl bídně. Již na začátku test oznámil FAIL a následně se ještě dopočítal k číslu 33, pak prohlížeč vždy spadl. Nicméně se domnívám že pro uživatele je důležitější vykreslení stránky a jejího obsahu než podpora různých nepříliš obvyklých funkcí které syntetické testy reprezentují.

Jako většina mobilních prohlížečů umí i tento fungovat na výšku (portrait) i na šířku (landscape). Otáčení se ale provádí vysunutím klávesnice. Ač Nokia N97 má akcelerometr nenašel jsem nikde jeho využití a tak ani v prohlížeči není možné mobil prostě otočit, musí se vysunout klávesnice. Po načtení stránky případně chvíli po návratu z menu se prohlížeč přepne do režimu přes celou obrazovku a nechá pouze vpravo dole šipku. Tapnutím na šipku se prohlížeč opět přepne a uživateli zpřístupní menu a horní panel s titulkem stránky a ukazatelem signálu a stavu baterie.

Všechno ostatní funguje v prohlížeči normálně. Funguje tažením prstu pro posouvání stránky, tapnutí na odkazy pro jejich otevření a také poklepání pro zmenšení a zvětšení stránky. To poslední lze realizovat také tapnutím na ikonku lupy (jedna ze tří ikon dole) a následným tažením posuvníku. Tento způsob umožňuje plynulé zvětšování a zmenšování a dává tak uživateli možnost si například obrázek roztáhnout tak, aby byl přesně přes celý displej. Případně zvětšit text tak, aby se dobře četl. Nicméně ve výchozím nastavení (střední velikost textu) jsem neměl nejmenší problémy číst text na stránkách i když byly zmenšené – tedy rovnou po načtení stránky.

Webový prohlížeč na šířku a s ovládáním

Trochu horší je to se zalamováním textu. Po načtení stránky prohlížeč text zaláme tak, aby bylo vidět všechno bez vodorovného posouvání – to se týká odstavců, přirozeně druhý sloupec textu může být mimo displej a posunutí bude potřeba. Při jakékoliv další manipulaci se stránkou se však zalamování nemění. Nezmění se ani po otočení prohlížeče o 90°a stejně tak se nezmění ani při zvětšení stránky. Aby se zalamování změnilo po otočení prohlížeče, je potřeba stránku znovu načíst. U zvětšování jsem na nic nepřišel… prostě velký text se musí posouvat i vodorovně a tak šoupat tam a zpět s každým řádkem.

Mnoho uživatelů jistě bude zajímat flash. Ten jsem zkusil jen namátkou na YouTube… a fungoval. Videa zvládl prohlížeč přehrávat bez problémů. A to i při posouvání stránkou. Stejně tak dobře fungovaly i některé ovládací prvky. Ovšem, zdálo se mi že flash nepodporuje všechno a zatímco videa z YouTube zobrazil, vynechával flashová menu na některých webech. Podpora flashe tedy bude asi omezená ale dostačující.

Nabídka prohlížeče bohužel možnost uložit obrázek neobsahuje

Vůbec jsem nepřišel na to, jak uložit obrázek z webové stránky nebo samostatně načtený do mobilu tak, abych jej mohl následně použít třeba jako pozadí na výchozí obrazovku. Po pár minutách hledání v menu a tapání kam se dá jsem to vzdal, obrázek stáhl v druhém telefonu a prohodil paměťové karty.

Zbývá mi shrnutí těch dvou dní s kapesním počítačem Nokia N97. Za hodně peněz nabídne prakticky dokonalou výbavu – GSM, EDGE, WCDMA, WiFi, bluetooth, GPS, kompas, FM přijímač i vysílač, velký dotekový displej, kvalitní foťáček, standardní konektory, plnohodnotnou klávesnici. Zní to výborně a svádí to k myšlence, že tento mobil je pro hodně náročné uživatele. Jenže používání tuto myšlenku vyvrací. Velmi dobře slouží pro prohlížení webu, psaní a čtení SMS, nebo pořízení občasné fotky. Ale jakékoliv další úkony jsou neskutečně složité ne-li nemožné. Operační systém prakticky nedokáže využít dotekový displej a tak se stejně všude musí do menu a třeba ve Správci souborů aby se uživatel utapal k smrti než něco udělá. Operační systém je také velmi chybový a nekonzistentní. Nokii se dotekové ovládání vůbec nepovedlo a snahou o něj Nokia zničila jinak příjemně intuitivní operační systém. A hardware na tom není o moc lépe – displej je velký a má slušné rozlišení jenže celkové zpracování je velmi špatné. Stejně tak i klávesnice je na mobilu asi jen proto aby bylo možné ji napsat do specifikací. Tři řádky a mechanické provedení kláves rozhodně pohodlné psaní nenabídne. A multimédia? Foťáček umí dělat dobré fotky ale už neumí natáčet slibované video, reproduktory mobilu jsou tragické a dodávaná sluchátka jsou ještě horší. Tenhle mobil prostě vypadá skvěle na papíře ale v praxi je to děs a bída. Za 8000 Kč by to byl pěkný mobil na základní práce s ním. Ale 16000 Kč je vyloženě výsměch těm, kteří se nechají nalákat a koupí si jej. Upřímnou soustrast.

Nokia N97 je první elektronický přístroj, který jdu velmi rád vrátit. Měl jsem ho dva dny a za tu dobu mě přesvědčil, že jej déle mít nechci.

Adresní řádek podporuje kromě klíčových slov také řídící znaky. Klíčová slova zná asi každý – dají se uložit k záložce a například „g carnero“ otevře Google a rovnou vyhledá klíčové slovo carnero. Ale řidící znaky jsou pro mě velikou novinkou a zdají se mi velmi užitečné. Jsou především užitečné při prohledávání historie, nikoliv při zadávání samotné URL nějaké stránky.

Samotný řídící znak se píše na začátek řádku, následovaný mezerou a potom vyhledávaným výrazem (např.: „* carnero“). A nyní samotné znaky:

• # (hash): omezí vyhledávání pouze na titulky navštívených stránek
• @ (zavináč): omezí vyhledávání pouze na adresy stránek v historii
• * (hvězdička): vyhledává pouze ve stránkách, které jsou uložené v záložkách
• ^ (exponent): prohledává pouze historii navštívených stránek
• + (plus): prohledává klíčová slova uložená v záložkách
• ~ (vlnovka): prohledává pouze adresy, které byly napsané

Abych se přiznal, netuším jak funguje poslední možnost. Ty ostatní však s úspěchem používám a musím říct, že mi hodně pomáhají při prohledávání několikaměsíční historie prohlížeče.

Není jednodušší, ale vyhovuje mi více. Celý klient je tvořený především třemi částmi:

1. skript, který stahuje tweety ze serverů
2. místo pro ukládání tweetů
3. skripty zobrazující uložené tweety a odesílající ty, které napíšu já

První bod obsahuje jediný skript. Ten po spuštění stáhne friends_timeline a mentions. To získá všechny tweety, které jsem napsal já (friends_time­line), lidé které sleduji (friends_time­line) a také všechny tweety, které obsahují můj nick nebo které obsahují reakci na něco, co jsem já napsal (mentions). Pokud navíc nějaký tweet reaguje na jiný, skript jej také stáhne – a to i v případě, že není od člověka, kterého sleduji. Důvodem je kontext. Díky tomuto stahování vím, na co kdo reagoval a jaký měl důvod napsat to, co napsal. Sice to znamená více stažených a zobrazených tweetů ale také lepší přehled v konverzacích li­dí.

Každý nalezený tweet (ať už z timeline, z mentions nebo tweet na který se reaguje) je uložen do pole aby byla snadnější kontrola nad tím, co už skript našel a co ještě ne. Jednoduše to zabrání tomu, aby konkrétní tweet byl stahovaný několikrát. To by pouze vyčerpávalo limit, který je nastavený na 150 požadavků pro jednu IP na jednu hodinu.

Každý stažený tweet je pak zformátován a uložen do vyhrazeného adresáře na pevný disk. Formát je tak jednoduchý, aby bylo rychlé čtení těchto dat a aby bylo možné uložená data prohledávat ručně, případně grepem. Soubor obsahující tweet neobsahuje všechny dostupné informace ale pouze ty, které později chci používat:

ID: 2600449346
DATE: 1247417607
STATUS: Nový level webové navigace od České pošty: http://jdem.cz/bqvw5
AUTHOR: pixycz
NICKNAME: Petr Staníček
AVATAR: http://a0.twimg.com/profile_images/79647804/cepice2_normal.jpg
URL: http://pixy.cz
LOCATION: Kladno, CZ, EU
SOURCE: Tweetie

Ukládání na disk jsem zvolil z lenosti. Nechtělo se mi instalovat a spravovat databázi, rozhodl jsem se tedy pro ukládání dat přímo na disk v podobě jednoduchých textových souborů. Ty lze snadno zálohovat, prohlížet a také využívat pro jiné účely.

Zajímavostí je, že pro ukládání tweetů do pole a také na disk jsem zvolil písmena místo čísel. Podle jednoduchého vzorce 0 → a, 1 → b, 2 → c… jsou čísla v ID tweetů nahrazena písmeny. Důvodem je snaha PHP, které používám, přetypovat uplně všechno, co vypadá jako číslo na integer. Bohužel ID Twitteru jsou již daleko za hranicemi možností integeru a snaha přetypovat tak vysoká čísla vedou jen k přetečení do záporných hodnot.

Skript, který se stará o stahování tweetů, je spouštěný cronem každé tři minuty kdykoliv běží notebook. Nebo server pro 24/7 provoz. Jelikož ale c:twee používám jen na notebooku, snaží se klient stahovat všechny tweety od poslední akce. Pokud ráno spustím notebook, stáhne klient i stavy z noci. O nic tedy nepříjdu.

Jelikož stahovátko pracuje na pozadí v systému, není to vůbec závislé na tom, zda běží poslední část klienta – část zobrazující stažené tweety. Ta je založená na PHP, AJAXu a XHTML. PHP část je první a nejnižší, na požádání načte soubory z pevného disku a překonvertuje je do XML. Jelikož jsou soubory uložené v jednom adresáři, má to skript jednoduché – načte názvy souborů, seřadí je podle názvu který je tvořený z ID tweetu a tedy sekvenční a nakonec vrátí nastavený počet tweetů.

Konverze do XML je kvůli snadnému zpracování v JavaScriptu, na druhé straně AJAXu. AJAX si vyžádá buďto všechny nové tweety (posledních asi 200) nebo tweety od nějakého konkrétního ID. První je možnost která připadá v úvahu po prvním spuštění aplikace a druhá možnost je volána po zbytek dne. AJAX od skriptu získá tweety formátované pomocí XML. Z tohoto XML vygeneruje JavaScript XHTML a to přidá do stránky v aplikaci.

Jako aplikaci používám Mozilla Prism, což je (zjednodušeně) Firefox bez grafického rozhraní. Hodí se právě pro online aplikace. Nicméně lze použít jakýkoliv webový prohlížeč. Po jeho spuštění se tedy AJAXem načte 200 posledních tweetů a následně se každou jednu minutu zkontroluje, co je na disku nového a to se případně přidá ke zobrazeným tweetům. Aplikace tedy běží celý den a uživatel již bez nutnosti cokoliv dělat čte, co kdo napsal.

Samotná stránka zobrazená v aplikaci je pak doplněná o políčko pro napsání nového tweetu. Ten je AJAXem předán PHP skriptu který jej okamžitě posílá Twitteru. Zatímco stahování probíhá v intervalu, odesílání je okamžité. To je docela příjemné zlepšení oproti kombinaci s e-mailem.

c:twee tedy není dvakrát elegantní, ale funguje velmi jednoduše a průhledně. Všechny tweety se ukládají na disk, kde je lze zpětně číst čímkoliv, co umí zobrazit text. Je také možné tweety do aleluja zálohovat a mít tak na věky uložené všechny tweety. Zátěž systému zobrazování ani stahování negeneruje příliš vysokou. Další výhodou je nezávislost na spuštěné aplikaci zobrazující tweety – i v případě že nechci nic číst, aplikaci nespustím, se tweety ukládají a o žádny nepříjdu. Navíc zmíněná schopnost stahovat tweety na které někdo, koho sleduji, reagoval nabízí možnost v zobrazení generovat celé vlákna diskuzí. Což se již nejednou hodilo a usnadnilo to hledání o čem že je řeč.

Dneska klient navíc dostal autorizaci pomocí OAuth, což je metoda na kterou Twitter v budoucnu přejde. Oproti jednoduché HTTP autentizaci je tento systém bezpečnější i bez použití HTTPS a navíc nepotřebuje uložení hesla uživatele na disk. Na disku jsou uložené pouze tokeny, které lze v případě potřeby odpojit od konkrétního účtu.

c:twee ke stažení

Dříve jsem měl od O2 tarif ADSL 4096 Extreme, což byl premiový tarif pro připojení k internetu. V sobě obsahoval rozšířenou servisní podporu a nebyl limitovaný FUPem. Díky tomu byl také patřičně drahý.

Jenže limity se dostavily i k němu a tak jsem se rozhodl přejít na levnější tarif ADSL 16M. Ten je úplně běžný. Ač rozšířená servisní podpora byla nedělitelnou součástí minulého tarifu, ty potvory z O2 jej oddělili a zatímco ADSL tarif změnili, servisní podporu mi nechali tak nějak navíc. Nyní tedy platím ADSL 16M a rozšířenou servisní podporu – každé za cca 800 Kč měsíčně. Ač je ta lepší podpora super, je přeci jen 800 Kč docela dost za něco, co využiji stěží jednou ročně. Rozhodl jsem se to tedy zrušit.

Zašel jsem do prodejny na Strossmayerově náměstí v Praze. Ujal se mě takový až přespříliš svalnatý chlapík, od pohledu dost nepříjemný. Nemám příliš v lásce lidi, kterým bylo od přírody naděleno svalstvo ale s mozkem je to už větší bída. Ale co už, ne každý je tak dokonalý, krásný a chytrý jako já :)

Nadiktoval jsem mu číslo stanice. Nemohl jej najít, tak jsem mu jej nadiktoval znovu. Zeptal se, co chci. Zrušit rozšířenou servisní podporu (přesně takto se služba jmenuje). Trochu nechápal proč to chci zrušit, že to je služba která je k ADSL 16M zdarma. Vysvětlil jsem mu, že těch 800 Kč na faktuře za zdarma nepovažuji a chci to zrušit. Chvíli cosi ťukal do PC a pak mi oznámil, že takovou službu nemám aktivní. Ujistil jsem jej, že na faktuře která dorazila před 14ti dny to bylo napsané dost jasně. Tak to prý asi mezitím někdo zrušil. Jenže já nikde nebyl, nikam nevolal a na nic neklikal. Služba za necelou tisícovku měsíčně se asi sama nezruší – ostatně O2 mě docela rázně přesvědčilo, že podobné služby se mohou jen objevovat aniž by po tom někdo toužil, nikoliv však mizet.

Při odchodu se mě zeptal, zda nechci ještě něco. Nechci, jen tohle. Když jsem byl skoro u dveří, dorazil mě hláškou „Aspoň katalog služeb si vezměte, nechcete?“. Bože, nechci! Nesnáším lidi, kteří se vnucují nebo se tváří že ví lépe než já co chci.

Došel jsem do práce, sedl k notebooku a zkontroloval stav účtu u O2. Asi nikoho nepřekvapí, že rozšířená servisní podpora je aktivní. Jen ten člověk v prodejně je asi slepý, blbý nebo jen hrál že něco dělá a jinak neměl absolutně tušení, co dělat. Nezbývá mi, než tam skočit znovu a doufat, že to tentokrát vyjde. Ale počítám, že tam budu muset ještě minimálně dvakrát.

A to jsem ještě nedávno zvažoval, zda k téhle bandě nepřejdu i s mobilním telefonem. Jsem rád, že jsem takovou chybu neudělal.